Kairo

Strhující horrorová podívaná z nedaleké budoucnosti, ve které duchové postupně získávají nadvládu nad odcizeným lidským světem. Ačkoliv film neobsahuje téměř žádné shock scény, oplývá neskutečně depresivní a děsivou atmosférou. Plíživý strach a beznaděj v něm sálají z každého políčka. A co když teprve někdo otevře červenou páskou zalepené dveře.. Japonská klasika moderního horroru. 9/10 (30.11.2005)

Těžko tohle hodnotit, jelikož horor je to založenej hodně na hutný atmosféře a na skvělých mrazivých duchařských scénách, který samy o sobě jsou perfektní, ale když se to rozvrství do těch dvou hodin, co film má, tak to už znatelně ztrácí na napínavý atmosféře a s blížícím se koncem se to ještě zhoršuje, navíc je to zbytečně složitě vyprávěný a člověk se pak spíš zajímá, co měla která scéna znamenat než aby se nechal pohltit a stejně sem během filmu příběh plně nepochopil, abych si, bez přečtení zdejšího obsahu, dokázal sám udělat obrázek o čem ten film vlastně přesně byl. Ale přesto je to zajímavá netradiční duchařina, která nabídne něco víc než všechny ty ostatní asijský a o to je větší škoda, že to neni dotáhnutý k dokonalosti. 3,5* (17.04.2009)

V optimistické, přitom křehké době, kdy jsme netušili, jak moc internet změní svět, vzniklo Kairo. Z obrazovky počítače, která by nás měla spojovat, ovšem přicházejí jen vzdálené nářky a prosby o pomoc. Zřejmě nejosamělejší film všech dob, v němž ani smrt nepřináší jakoukoliv úlevu od beznaděje, hnaný k dokonalosti Kurosawovou naprosto zásadní režií, ignorující veškerá pravidla žánru ve prospěch hry s mizanscénou, neskutečného rámování a proplétání hororových výjevů s ospalou atmosférou japonské každodennosti. Kurosawa jako obvykle tu skutečnou hrůzu ponechává v pozadí, v rozích místností, ošuntělých bytech a dezolátních továrnách, kde absence lidského spojení vyniká ještě drastičtěji. Jestli vyznění příběhu rezonovalo už v době vzniku, tak teď brnká na tu nejcitlivější strunu v našem nitru – ani po dvaceti letech nás totiž technologie nespasí od samoty. 100% (01.06.2020)

Asi nejstrašidelnější asijský horor, který dokáže mnohdy až nepříjemně děsit i bez toho, že by ve filmu byly klasické bafací lekačky. Ostré kontrasty světla a stínu (nebo stínu a menšího stínu), téměř žádná hudba, jen podivné zvuky. Velice nepříjemně působící duchové typu scéna v prádelně nebo chvíle, kdy duch doslova promlouvá k divákovi za utichnutí všech ostatních zvuků až má člověk nutkání se otočit jestli tam ten duch opravdu nestojí. (19.01.2010)

Kairo je mistrovské dílo. Špičková studie života moderní společnosti a to zejména samoty, vykořenění a uzavírání se do sebe je elegantně podána na ilustraci tehdy se rozvíjejícího internetu. Myšlenky jsou tak nadčasové, že po třinácti letech od vydání vše platí ještě dvojnásob. O pointě filmu by se daly napsat sáhodlouhé eseje ale Kairo boduje zejména tím, že všechny tyto roviny jsou naprosto integrální součástí filmu. Kamera, hudba, atmosféra a horor samotný jdou ruku v ruce s námětem a jako celek tvoří jeden z nejlepších hororů všech dob. Práce s hudbou, zvuky a hlavně také i samotným tichem nemá obdoby. Interiéry, exteriéry, úhly kamery, světlo, stín či samotné rozestavění aktérů není zdaleka náhodné ale promyšlené do nejmenšího detailu. Pro horor je však nejdůležitější právě horor a tady Kairo obzvlášť exceluje. Tužší atmosféra neexistuje a vše se navíc obejde bez jediného jump scare. Vrcholné dílo Kurosawy a zároveň nejlepší horor populární vlny japonského hororu z přelomu století. (A že ta konkurence se špičkovým Ringu, Ju-onem či Audition není vůbec marná!) Stačí se jen zaměřit na to, co tu Kiyoshi Kurosawa naprosto přirozeně a nepodlézavým způsobem vyvádí s perspektivou, aby bylo jasné že jde o Režiséra s velkým er. (02.07.2014)