Bez okolků

Naprosto jedinečný film, který vám zase připomene, že film nemusí být jen obyčejné zaznamenání toho, co se děje před kamerou, ale je možné více propojit hudební, respektive celou zvukovou složku s tou obrazovou. "Bez okolků" má děj, ale ten je tak trochu až na druhém místě, protože v první řadě je to, jak je obraz a zvuk podán. To vytváří skvělý dojem. Bohužel to, že se trochu na děj zapomíná, se pak postupně směrem k závěru projevuje víc a víc. Škoda, protože jinak by to byl neskutečný film. (21.12.2013)

Pomsta umí být velmi silným hnacím motorem. A hlavní hrdina si jde během filmu neomylně za tím, co chce, a nehledí při tom na následky. Jeho pomsta je rozhodně zajímavá, jeho pohnutky pochopitelné a jeho postupy fascinující. A nelze mu upřít ani charizma. Během filmu jsem neměl ani na okamžik čas se nudit a jak film pokračoval, byl jsem stále zvědavější, co se bude dít a co případně zase ten borec vymyslí, aby se dostal o něco blíže ke svému cíli. Až na ten začátek, kdy mi chvíli trvalo pochopit, oč tam jde, to je dokonalý film, který mě bavil. /Noir Film Festival, 20.8.2017/ (20.08.2017)

O pár desetiletí starší bratříček Helgelandovy Odplaty má svůj specifický půvab a styl,chápu proč je v USA považován za velký kult,ale je tak neodmyslitelně spjatý s dobou svého vzniku,že už dnes zkrátka a dobře tak úplně nefunguje.Jeho líné tempo v kombinaci s přebarveným vizuálem způsobuje,že jsem občas vůbec nesledoval film,ale jen tak bloumal očima po pokoji.Bez okolků obsahuje bezpočet skvělých režijních nápadů,podle střihové skladby by se dalo vyučovat na filmových školách a Lee Marvin definoval slova "cool drsňák" čtyři roky před Clintem Eastwoodem,ale co na plat,dnes už film prostě nemá moc co nabídnout. 65 % (09.08.2011)

Teprve někde v polovině mi došlo, že koukám na film, jehož téměř doslovnou kopií je moje oblíbená Odplata: totožný děj s podobně silnou atmosférou, stejně malebné zacházení s architekturou – oproti šedomodrému futurismu o třicet let mladší gibsonovky ovšem z původní verze zůstávají v hlavě funkcionalistické linie, bílé stěny, rafinované kombinace jásavých barviček na šatech i v interiérech (a proti nim jako kontrast chátrající prostory bývalé alcatrazské věznice) –, stejně charismatický týpek v hlavní roli, stejně skvěle volená hudba (u Boormana pozoruhodně poletující mezi vážnými a populárními žánry), stejně nápaditá, ne-li ještě nápaditější práce s ruchy (viz třeba tahle ikonická scéna), stejný cynický škleb na povrchu a těžko definovatelná lidskost uvnitř. Co má originál jinak? Víc psychedelie, míň suchého humoru (ale je tam, ne že ne), a ovšem vizionářský styl (kdyby mi po sobě bez varování promítli tohle a takového Frajera Luka, nebudu věřit, že jsou to filmy ze stejného roku, co roku, desetiletí). Vlastně bych vůbec neměl váhat s plným počtem, když jsem ho nadělil Helgelandovi a Myhremu, ale přece jenom počkám, jestli ve mně k Point Blanku s odstupem uzrají podobné osobní sympatie. (28.02.2017)

Po perfektnom Deliverance a kratkometrazovke v Lumière et compagnie sa mi od Johna Boormana dostal do ruk Point Blank...Skoda len, ze zapletka s ukradnutymi 93tacmi dolaroviek, a nasledna nahanacka po odplate na mna az tak nezaposobila...ako perfektné dobrodruztvo styroch typkov pri splavovani divokej rieky v Apalacskom pohori, a dejove toto spadlo do priemeru. Nastastie to malo rozumnu metraz a ako tak sa mi pri nej podarilo vydrzat...Za tri,nazdar (06.04.2008)