Správa o záchrane mŕtveho

Prázdnota - filmová, emocionální, lidská. V příběhu o smrti a umírání z pohledu rodiny je to nepochopitelný paradox. Umění lze dnes ale nalézt prakticky kdekoliv, záleží na interpretaci. Vždy lze jen suše a univerzálně konstatovat, že jde o film pro náročného diváka. Já filmu ale diváky přeji, protože jinak půjde jen o soukromou (nechci říkat přímo sobeckou) vizi autorů za zdroje z fondů, které by jinak posloužily jinde a těm tvůrcům, kteří k divákům dokáží promluvit. [KVIFF 2021] (29.08.2021)

[KVIFF 2021] Kritici zatleskají. Bodejť by ne. Když v tom vidí každý jinotaj, každou metaforu, oxymoron a jiná tropické záležitosti. Pro mě to byli tropy v tom, že jsem se zpotil slušně na filmu. Hlavně to Kadrndrnka špatně pochopil. Soderberg natočil filmy na ajfoun, ale furt je točil vodorovně. Ne na výšku. To někdo popletl a měl to režisérovi hodně brzy říct. Hlavně ve finále to vypadá jako když se přepínají scény v Resident Evil bez remasteru, což ve finální fázi je stejně na palici. Bylo vždycky a lidé uznali chyby. Tady se k tomu takto vracíme. Je mi jasné, že lidé asi budou po filmu koukat jinak na smrt. Já spíše koukám jinak na film. Protože jestli tohle má být ta filmařina, tak oukej, ať si někoho najde, ale já jsem se v tom případě ve filmu strašně mýlil. (30.08.2021)

Vizuálně skvělé - rozměr obrazu z toho dělá zajímavý zážitek. A není to jen nepodstatné rozhodnutí, které z filmu má udělat více "art". Kompozice některých záběrů jsou jedny z nejlepších, které jsem u českého filmu viděl z poslední doby. Rozměru bylo využito naplno. I přes svou pomalost si nemyslím, že jsem se většinu času nudil (i když na ty momenty přišlo). Nejvíce se mi asi líbili ty maličkosti, které prostě skvěle vystihovali nemocniční prostředí. Hlášky doktorů, zotavení pacienti v pozadí, uklízečky vylévající čaj a nebo jen zvuk výtahu. Téměř jsem uvažoval nad 4*, ale stáhli to dolů za mě zhruba tři věci: 1) Strnulé herectví - hlavně Dyka. Já chápu, že je to styl, který si Kadrnka zvolil, ale nepůsobí to moc přirozeně. Mezi každou větou je cca 5 sekund pauza. Připomíná mi to Too Old To Die Young od Refna, ale s míň akčními scénami a realističtějším dějem. 2) Fixace na jedno slovo, které zachrání všechno. Tu samotnou věc chápu, ale poté, co to několikrát Dyk řekne, pak dělá, že to nikdy neřekl. Samotné slovo se nikdy nedozvíme a ani nikdo nehledá, jaké by mělo být. Buď jsem to nepochopil (což je pravděpodobné) a nebo to nebylo dovyřešené. Mělo to slovo být jedno z toho závěrečného monologu matky? 3) Ta část s vizí svého mladšího já. To my skoro přišlo, jak ze začátečnického studentského filmu. Závěr: Jsem rád ale, že filmy jako tento, tady vznikají. I když jsem některé věci nepochopil nebo se mi nelíbily, stále je hodnotnější natočit tohle než trapný záběr po záběru remake polské komedie. (29.09.2021)

Zvláštní film se zvláštní atmosférou, pro diváka asi trochu těžce stravitelný, ve smyslu (ne)srozumitelný či (ne)přijatelný, v tomto ohledu chápu jakékoli hodnocení.. No a jak se říká, že každý film si najde svého diváka, tenhle si našel mě.. Když smrt zaklepe na dveře milované osoby, člověka to mění a ve finále změní, zažije-li to na vlastní kůži, přijetí diagnózy blízkého človíčka či smíření se stavem věcí je proces vnitřně velice bolestivý a každý z nás na to reaguje jinak.. Umím se vcítit i pochopit tvůrce.. (16.11.2023)

Snímek svůj námět o tušení blížící se smrti (a o věcech, které s tím souvisejí) záměrně ohlodává na kost a dostává svému názvu v tom smyslu, že jde skutečně jen o zprávu, a to o zprávu mimořádně strohou. Pomaličku vyprávěný film na sebe vrší dokolečka se opakující dialogy a narativně vyprázdněné záběry, přičemž účelně odměřené a výrazově holé scény zachycuje s důrazem na faktickou věcnost v pečlivě komponovaných záběrech, vyvedených ve značně zúženém vertikálním obrazovém formátu. Pozoruhodný je motiv mechaničnosti, zprostředkovaný kladením důrazu na přítomnost různých strojů (od přístrojů udržujících muže při životě až po automat na kávu či mluvící výtah), do nějž jsou ve výsledku zahrnuty i obě hlavní postavy, vysedávající u nemocničního lůžka nereagujícího muže a opakující jako roboti v pravidelných intervalech asi šest různých replik. Kromě toho se film sice pokouší docílit skrze nejrůznější jinotaje a výraznou symboliku i nějakého duchovního a transcendentálního přesahu, leč činí tak bez jakékoli znatelnější substance. Navzdory čerpání z režisérovy osobní zkušenosti a pevné režijní ruky tak ze Zprávy o záchraně mrtvého vznikl zcela neživotný a čistě akademicky a uměle působící koncept, který má šanci zaujmout svým balancováním na hraně kontemplativní meditace jistou okrajovou množinu festivalového publika, leč pro valnou většinu diváků bude pravděpodobně představovat jen silně nevstřícnou a topornou podívanou, při jejímž sledování bude převládajícím pocitem ubíjející nuda. (25.03.2022)