Agalma
Obsahy(1)
Dokumentární debut italské režisérky Doriany Monaco je atmosférickou introspekcí do života obyvatel neapolského Národního archeologického muzea. V době, kdy Pompeje zachvacují už jen erupce turismu, sochy přichází k životu. Stejně tak, jako jsou skulptury, fresky a mozaiky zkoumány v laboratořích, film zevrubně analyzuje detailní archeologickou práci i unavené tváře návštěvníků z celého světa. Snímek balancuje mezi tichou observací a rytmickou koláží a s úctou kreslí muzeum jako prostor i intelektuální entitu, jež nemá zastoupení. Muzeum zavírá a poslední opozdilci s fotoaparáty proklouzli dveřmi, průvodci jsou už také doma. Mezi sochami se něco šušká, ale tváře neprozradí nic. Plánují mejdan antických rozměrů. (Academia Film Olomouc)
(viac)Recenzie (2)
Z dokumentu vyzařuje léčivý klid. ()
AFO 2021 online. Nádherný dokument, který sleduje děj v muzeu jako nezávislý pozorovatel, nikým nespatřen. "Muzeum je prostor, tělo a duše, které k vám promlouvají." Snímek mimo jiné ukazuje i to, jak se uspořádání a instalace muzeí během času měnila, což si asi většina laické veřejnosti vůbec neuvědomuje. Např. v tomto Národním archeologickém muzeu v roce 1903 byly na zdech nataženy rudé tapety, aby kontrastovaly s bělobou mramorových soch. Ve 30. letech byl trend zase jinde, místo rudých tapet byly stěny pomalovány atmosférickými barvami v odstínech tlumené modré a zelené. Dříve bývalo málo světla v muzeích, zrovna v tomto teprve 1935 bylo první elektrické osvětlení v italských muzeích vůbec a primárně se spoléhali na hromadu oken. Dnes se okna většinou zadělají a používá se pouze umělé osvětlení. Také uspořádání exponátu bývalo jiné, místnosti muzeí byly přehlceny exponáty. Dnes? Dnes se v muzeích až na výjimky objevují čisté bílé zdi, občas v kontrastu s šedou a černou (jasně najdete výjimky, kdy se použije tmavě zelená, modrá, červená....), exponátů ubývá právě proto, aby na lidi více zapůsobily. Mnohem větší wau efekt na návštěvníka bude mít obří sál, v němž budou 2 obří sochy a 4 menší, než kdyby v něm bylo 40 menších. Spousta návštěníků také neví, jak plné sklady mají muzea. To, co vidí vystaveno, je jen top výběr nejlépe zrestaurovaných exponátů, které zaujmou. Tady jsme ve skladu viděli tak tisíce "obyčejných" hlíněných amfor, protože ty by nikoho nezaujaly oproti krásně vymalovaným hnědočerným, černočerveným s příběhy bohů. Také je tu ve skladech hromada soch, na které ještě nebyly získány prostředky, aby se mohly zrestaurovat, a tak je oko veřejnosti ještě dlouhou dobu nespatří, možná nikdy. "Muzea nejsou určena pro historiky a archeology, ale pro veřejnost. Mají vzdělávat, jsou místem pro duši, poznání a potěchu." Líbilo se mi, jak hlasem vypravěčky jakoby promlouvaly samy sochy. Spousta krásných záběrů, kterých si možná člověk ani nevšimne. Např. jak stály dvě sochy "čekající" na výtah, opíraly se o sebe a vidíme jen jejich pozadí. Nebo jak lidi v muzeu chodí kolem jedné z nejznámějších pompejských fresek a nikdo se u ní nezastaví. Moc krásný dokument. ()