Moje učitelka chobotnice

Chvílemi naprosto pohlcující okénko do cizího a přesto blízkého života, chvílemi naopak až rušivě precizní filmařina. Ačkoliv jsem tedy skončil v příjemně uvolněném stavu, na to jak silně tlačily tklivé vyprávění a dramatická hudba na emoce jsem si připadal až překvapivě nedotčený. Foster je tím co dokázal rozhodně naprostej frajer, ale asi bych se nezlobil, kdyby ve svém příštím počinu ustoupil trochu do pozadí. (15.02.2021)

Hodně citlivý dokument u muži, který změnil svůj způsob životy a příblížil se přírodě, která ho prakticky vzala mezi sebe. Moje učitelka chobotnice je docela unikátní tím jak sleduje příběh jednoho živočicha. Jedné chobotnice. Vztah mezi filmařem a chobotnicí a jeho vyznění v dokumentu je poměrně jedinečný a docela perverzní, ale rozhodně je to zajímavá podívaná. Hezké záběry, úžasné prostředí mořského pobřeží a sem tam zvednuté obočí, nad komentářem samotného tvůrce. (21.04.2021)

Jo, je to trochu jako kdyby byl Attenborough impresionistický obraz a ne obrázková učebnice a lze to tak brát a být s tím spokojen (jen vás možná bude štvát větší míra sentimentu v poslední desetiminutovce), ale to je myslím až příliš jednoduchý popis. Spíš je to příběh o znovu hledání sebe ve vztahu ke zbytku světa. Akorát tím zbytkem světa se na chvíli prostě stala chobotnice. *** Some Strange Octopus Level of Joy *** (28.12.2020)

Vzhledem k tomu, že můj nejoblíbenější dokument je Grizzly Man, můžu jen stěží docenit film, který vypadá, jako by ho natočil Timothy Treadwell. Chlápek jediný rok chobotničina života toho chudáka neúnavně stalkuje a dělá jí ze života peklo neustálého úprku a ostražitosti, zatímco si do ní projektuje lidské emoce, blouzní o nějakém vzájemném přátelství a vypráví příběh o sobě, který by mohl vyprávěk kdykoliv, ale od stolu by byla jeho banalita a nesnesitelnost mnohem patrnější. A možná kdyby u toho vyprávění nezněla tak teskná hudba, tak by divák nebyl tak moc na lodi, když mluví o tom, jak kvůli svojí krizi středního věku na rok opustil svou rodinu, včetně dospívajícího syna, aby se potápěl na druhé straně světa a točil si fetišistický autoportrét. Bez jakékoliv sebereflexe využívá to zvíře k zarámování sebe jako něžného dobrodruha, který chrání mořský život, přitom té chobotnici by bylo mnohem lépe, kdyby ji nechal jednoduše na pokoji a možná se radši věnoval svému synovi víc než jeden víkend, na který ho přizve. Arogance a ignorance sloužící autorovi a zástupu rozněžněných diváků k sebedojímání, za maskou úžasu a respektu je ale jen konzumace a spotřeba přírody pro vlastní sobeckou potřebu - režisér nemohl spát a byl otrávený ze svojí rodiny, tak jednu bezbrannou chobotnici stálo celý život, aby se mu udělalo zase líp a mohl si vyfantazírovat příběh o navázání vzájemného vztahu s přírodou, který ve skutečnosti nikdy neexistoval. Jediné zajímavé, co ten film vyprodukoval, byla jedna esej o tom, jak ten film slouží jako trefná nezáměrná alegorie fetišizujícího post-imperializmu, což by mě samotného asi nenapadlo, ale teď to nemůžu dostat z hlavy. Jinak to může být užitečné jen jako ukázka toho, jakou moc má v dokumentu vypravěč - zajímavé cvičení je představit si dojem z filmu bez neustálé snahy velmi násilně záběry nějak rámovat a přikládat jim specifický význam, často odporující tomu, co ve skutečnosti vidíme, který režisér předvádí. (14.07.2021)

První třetinu jsem si při sledování říkal, že podmořské záběry jsou sice nádherné, ale toť vše. No a posléze se přistihnu, že mi denní harmonogram té osmichapadlové potvory není úplně putna a těším se na její další průzkum mezi korály a podmořskou havětí. Závěrem můžu také podotknout, že budoucí filmaři se můžou snažit sebevíc, ale napínavější souboj žraloka s chobotnicí už nejspíše nenatočí. (13.02.2023)