Imawa no kuni no Alice

Neskutočne som si to užila. Také Hunger Games po Japonsky. Má to zaujímavé postavy, adrenalín, brutalitu, vyhrotené emócie, nápad aj tajomstvo. Detské hry v drsnom svete. Každá má svoju obtiažnosť, kategóriu a každá si berie svoju daň. Niekedy až príliš vysokú. Konca som sa trochu bála, lebo som si ho samozrejme vyspoilovala, ale nakoniec to urobili fakt dobre, a to, že som sa bála, že to nebude fungovať, bolo zbytočné. Ja tých Japoncov proste žeriem. (19.05.2024)

Je to japonské a jako takové je potřeba si zvyknout na styl vyprávění. Nakonec to člověk překousne a baví se docela dobře, problém jsou ale naprosto nelogické poslední tři díly, které to srazí hrozně dolů. Každopádně nápad a nečekané momenty ze začátku série jsou rozhodně fajn. Co zde ovšem naprosto extrémně nefunguje jsou emocionální momenty. (Hodnocena první série) (28.01.2021)

Minuty po dokoukání poslední epizody nemám pořádně ani co říct, dlouho jsem něco až takhle nerozdýchával, jako právě finále této série. Za mě jasných 10/10. Výborně budované charaktery, ať už to byly ty kladné, či zápornější. Nikdo tu nebyl vyloženě jen bezduchá figurka, která by dělala věci neuváženě. Valnou většinu děj představil i v pohledech do minulosti, díky čemuž si k nim divák mohl utvořit specifický vztah. Děj neustále napínal, oddaloval zodpovězení pravdy a držel napětí až do samotného konce. Hry byly zábavnější a sofistikovanější až v druhé sérii, v té první mi přišly takové vágní a jednoduché. Velmi rád odpustím klasické heroické neduhy, jako to, že se hlavní postavy byly schopny bez problému vyhnout i střelám jako v Matrixu, ačkoliv ostatní kolem padali jako hrušky, či další nesmysly typu skok z x metrů bez zlámaných končetin. Pokud na to člověk nepřistoupí, chápu, že bude s hodnocením šetřit a najde si výtky, já se to rozhodl prominout a přijmout, i když jsem taky párkrát nevěřícně kroutil hlavou. Kamera, střih, efekty brilantní, tohle nebyla japonská produkce, ale prakticky světová. Na to, že šlo „jen“ o seriál, nešel evidentně rozpočet do blbostí. Nemůžu po této stránce nic vytknout. To samé úžasná hudba dokonale podtrhující každou emoci i situaci. Pro mě osobně to byl zejména s druhou sérií neskutečný kolotoč emocí, který mi dokázal připomenout, že i já nějaké mám, ačkoliv jsem myslel, že jsem většinu z nich hlavně během posledních let zcela ztratil a skoro nic mě už nezvedne ze židle. Ještě teď mám knedlík v krku. Bude hodně těžké hledat něco podobného kalibru, jako tuto jedinečnou seriálovou podívanou, která v mých očích prakticky nikde neselhala. (07.01.2023)

Na Netflixu se opravdu daří Korejským, Čínským a Japonským seriálům. Hra na Oliheň doslova rozbila sledovanost a byla jen otázka času, kdy vznikne něco podobného. A bum, dostali jsme Alice in Borderland, což považuji za největší překvapení minulého roku a letošní 2. série to dokázala ještě překonat. Samotný seriál stojí hlavně na postavách, které mají každý svoje charakteristické rysy a většina z nich Vám přiroste k srdci. Nechybí atletka, frajer, který vše vyřeší svým úžasným talentem pozorování a předvídaní, šíleně hezká slečna, či připosránek. Záporáci jsou tady spíš okrajově a jedná se o lidi v samotných hrách, kteří nejdou pro zradu daleko. Velkým plusem jsou hry, které nabízejí pokaždé něco jiného. Vždy se bojuje o život, ale každá barva a číslo určuje druh a obtížnost hry. Nechybí hry na testy fyzických vlastností či hry na týmovou spolupráci. Tak či tak jsou vždy napínavé, krvavé a většina lidi ve hrách neskončí moc dobře. Chválím letošní 2. sezónu, která začala těšně po Cliffhangeru 1. série a jde vidět, že se zvýšil rozpočet i nápady. Všechno je zde větší, hezčí a tentokrát se hrdinové dozví, co se stane, až posbírají všechny karty, případně, kde vlastně jsou a proč. Her je zde sice méně, ale jsou propracovanější , brutálnější a dostávají zde prostor i postavy, které v 1. sérii byli odsunuty na 2. kolej. Pokud nevíte na co koukat a chcete něco podobného jako byla Hra na Oliheň či Hunger Games, neváhejte si pustit tuhle pecku (02.01.2023)

Víceméně souhlas s komentářem od kolegy J*A*S*M, s tím rozdílem, že mám díky sledování anime o něco větší odolnost k těm úplně největším klišé a pravidlům tohoto média. Ale právě proto mám rád i mezi anime (resp. jejich manga předlohami) hlavně ty, které s nimi buď pracují fakt dobře, nebojí se je narušit nebo dokonce jdou úplně proti nim. V této hrané adaptaci mangy nebyla vidět kromě výživného násilí snaha udělat cokoliv nějak nápaditě nebo zajímavě. První dvě epizody ještě působily jakžtakž nadějně a byl jsem zvědavý na řešení celého toho tajemství, a třetí epizoda aspoň fungovala na bázi překvapivosti, ale pak to začalo být fakt strašně pitomé. Na úrovni děje i postav. A nepomáhali ani herci, kteří z většiny buď neuměli vůbec hrát nebo byli zcela nudní, případně neměli ani kousek charismatu. Vztah mezi hlavní postavou a Usagi byl např. vybudovaný tak, že jsem neměl tušení, jak k němu vůbec došlo. Nevím zda chyba scénáře nebo chyba úplné absence chemie mezi herci. Poslední dvě epizody měly být podle všeho pořádný masakr, a několik momentů zejména v poslední epizodě fungovalo, ale tou dobou jsem byl už příliš unavený a znechucený dosavadním průběhem. Manga je pravděpodobně lepší, ale zjišťovat to nehodlám. (23.12.2020)