Tulák Macoun

V září 1939 premiérovaný film klade důraz na vlastenectví (česká krajina, písničky), v závěrečných verších o tulácké svobodě není těžké dešifrovat touhu po svobodě národní. Nejlepší repliku (zřejmě na adresu metrosexuálů) pronese Nataša Gollová: "Už nemohu ani vidět ty navoněné a vymydlené panáky. Hledám přirozené lidi...nezatížené společenskou lstí." (14.04.2008)

Macoun je příběh opravdového člověka. Člověka, který chtěl svůj život prožít jako poctivý chlap a vlivem okolností se dostal na šikmou plochu. Za krádež peněz na operaci své ženy šel do basy a ztratil vše. Ženu, existenci a potažmo i dceru, která byla umístěna do sirotčince. Odešel do ciziny a začal znova. Našel ztracenou rovnováhu, ale stále ho to táhlo domů. Při návratu v hudbě zní husitské motivy, magie nově vzniklé republiky, stráně, zurčící potůčky, dojatý Macoun má slzy na krajíčku. A tak na tom asi byli i čeští diváci tehdy v kinech, jelikož se jim náckové právě ubytovávali v republice. Macoun se vrátil domů, dcera ho nepoznala a on došel na konec své cesty. Zemřel ale doma a zemřel svobodný. Co víc si může vlastně chlap přát? 70% (21.07.2012)

Tragický příběh - ovšem nejtragičtější je na něm ten prolog, přidaný po 13 letech moudrými soudruhy, který referuje o smířlivém konci příběhu člověka drceného kapitalistickou společností, který přece diváka v těchto letech nemůže zaujmout. Ovšem krásy české země, ty bezpochyby, ať je režim jaký chce. (11.12.2019)

Ubohý Macoun. Trpěl jsem celým filmem spolu s ním. Leč, tenhle ubožák nebyl drcen ani tak kapitalistickou společností, spíše slabounkým, patetickým scénářem a příšernými dialogy, které musel deklarovat. A pan režisér svým (ne) režírováním to pěkně zazdil. Pozn. Žádné, sebehroznější období národa neospravedlňuje fakt, aby se o něm natáčeli špatné filmy. V rámci žánru za 2. (10.06.2018)

Námět, povalující se již několik let v pracovně filmového producenta Jana Reitera, patrně nikdy nepatřil k významným trhákům, o čemž nejspíše pochybovali i další zúčastnění. Jeho autor, profesor Otto Minařík, jej přihlásil do soutěže, vyhlášené Filmovým studiem již v roce 1935, a možná ani nepředpokládal, že jej nakonec odpovědné orgány vyhodnotí coby jedno z nejlepších literárních děl, vhodných k filmovému přepracování. Ovšem o čtyři roky později, již v období protektorátního temna, se situace změnila a prostřednictvím Ladislava Broma, upomínajícího si náhle na odložený scénář, se na filmovém plátně s neobyčejnou razancí a spontánností rozezněly první struny vlastenecké rezistence. Cenzura, zaskočena nečekaným a do jisté míry nic netušícím obsahem, ve svém zuřivém pátrání opomenula zachytit jak tóny Škroupovy hymny, důvěrně známé snad každému z přítomných diváků, tak nemnohé symboly národní hrdosti, symbolizované pouhým záběrem na českou krajinu. Korbelářova mimořádná herecká kreace, oceněná ještě téhož roku prestižní svatováclavskou cenou, poskytla výjimečný prostor k portretizování člověka, rvoucího se s nepřízni osudu se stejnou vytrvalostí, jako tehdy český národ s nacistickým ďáblem. Dnes se asi jen stěží dokáže divák překlenout přes poněkud pateticky znějící dialogy a statické záběry, svou historickou úlohu ale Macoun splnil takřka bezezbytku a svým způsobem zavdal příčinu k blízkému semknutí českého národa v nejtěžších chvílích jeho existence. (03.10.2008)