Táto, sežeň štěně!

Sympaticka ceskoslovenska komedia zo 60. rokov minuleho storocia. Reziser Mylan Vosmyk /Vstup zakazan/ sa ukazal ako schopny reziser, Myroslav Hornicek / Byl jednou jeden Kral, Kam Cert nemuze/ to dobre taha a Jirina Sejbalova /Svetaci/ bola proste genialna herecka. Ovsem na najlepsie filmy cs kinematografie 60. rokov /Kladivo na Carodejnice, Spalovac Mrtvol, Skrivanci na Niti/ to stale nema, aj ked do znesitelneho sympatickeho priemeru film podla mna patri : 69 % (01.08.2015)

Je to film, který by hravě mohl mít nadčasový charakter. Děti chtějí psy i dnes a k chalupám rozhodně. Film mi ale nejvíc připomíná Na samotě u lesa dějově po pár letech, když děda Komárek odešel do nebe. Ten nejmenší špunt navíc zase připomíná toho nejmenšího v Ať žijí duchové. Vůbec nejvtipnější je ale babička Jiřina Šejbalová. Hlavně v redakci, ale i po přečtení inzerátu se snímek vydává cestou grotesky. Závěrečná píseň ale je chytlavá. A Miroslav Horníček coby ničemu se nedivící, ale přesto chápavý otec je také okouzlující. (30.12.2019)

Naprostý souhlas se “Sportovcem!”Tedy lepšï než 101 dalmatinů a podobné kraviny. Ukázka dětství v socialismu. No a co!  Co jsme měli dělat, když jsme v té době žili? Na ten film si dobře pamatuji, v roce 65 mi bylo deset a moc se mi to líbilo a kamarádům také. Dnes to beru jako okénko do historie a ràd se podívám, jak se tehdy lidé oblékali, jaké jezdily tramvaje a autobusy, jak vypadali esenbáci / ještě hubený Neděla/ jak vypadala vesnice a jak suveréně hrála babičku skvělá paní Šejbalová a tatínka mladý pan Horníček i další. Za mě palec nahoru. Čest! (20.07.2022)

Skvělá komedie rozpjatá mezi dospělou satirou a dětským filmem s neodolatelně vtipným Miroslavem Horníčkem. Vlastní reportážní, „klípková“ stavba filmu, která však nepozbývá soudržnosti, umožnila nahlédnout základní příběh z více perspektiv, a tak jej podložit různorodým humorem, od toho sebeironického intelektuálního či žurnalistického po ten dětský. Snímek v mnohém nadčasový. (23.06.2009)

Názory na hodnocení tohoto milého, hřejivého úsměvně komediálního filmu předčasně zesnulého talentovaného režiséra Milana Vošmíka odrážejí až pronikavě převrat v estetických názorech mezi starší a mladší generací. Zdá se navíc, že se jedná o gap, který je podmíněn i ideově a politicky. Je případné a pochopitelné, že pro mladší populační ročníky jednostranně podjatá výuka vnáší do vnímání poúnorového čtyřicetiletí černobílý jednostranný tón. Jen nesnadno se v takovém ovzduší naznačuje, že i tehdy kvetl normální život normálních lidí a že dokoce existovala celá dlouhá období nadějí a pocitů šťastně žitých šťastných životů. To všechno film, v němž Horníček ztělesnil ve vlastně nomenklaturní rodině typického představitele té doby sdílejícího právě popsané naděje a jistoty, obsahuje. Přitom se vylévá - jak to často v podobných případech bývá - dítě s vaničkou. Půvabná konfrontace dětského slohu nejstarší dcery - ve 13 letech dívky v tomto věku opravdu stále byly cítěním i mentalitou dětmi - a sugestivních sarkasticky sebeshazovačných reportáží horníčkovského redaktora MLADÉ FRONTY pak nezalouženě zaniká stejně tak jako představitel nejmladšího člena filmové rodiny. Žánrově film nesporně navazuje na HONZÍKOVU CESTU a svou metodou patřil již v době svého vzniku k starší, tradičnější vrstvě tehdejší dramatické tvorby pro děti a mládež. Ani za těchto okolností se mi nezdá, že by byl natolik anachronní a nepodařený, jak uvádějí někteří hodnotitelé tohoto fóra ve svých komentářích. Jsou-li na pochybnostech o věcnosti mých vývodů, nechť tuto veselou, odpočinkovou a přitom tak svěží veselohru srovnají s průměrem srovnatelné filmové výroby směřované k mladším generacím, v polistopadovém období. Záhy zjistí, že doma člověk skutečně není prorokem. (22.03.2008)