Panenství

Jak připomněl Marthos, dílo, první samostatná Vávrova režie vůbec, vznikalo za mimořádných okolností. Tehdy 26letý mladík dokázal nemožné (Vávra ve svých vzpomínkách uvádí, že tehdy běžně pracoval 13-14 hodin denně) a z kýče vytvořil mimořádně zajímavý sociální příběh plně postihující váhu tehdy stále silné konvence. Případ Baarová je složitější, než bychom si byli ochotni přát. Byla-li herecky opravdu tak "plochá", jak se často tvrdívá, zbývá vysvětlit, jak je možné, že se o ní často - nesporně oprávněně a z poučených úst - píše jako o jedné z mála českých hereček s výraznou šancí na hollywoodskou kariéru, či skutečnost, že je jediným představitelem (představitelkou) české Thálie, která kdy hrála ve Felliniho filmech. Pozornost si zaslouží propracovaný výkon dalšího českého herce světové potence - Zdeňka Štěpánka. Psychologicky propracovanou úlohu dostala i Adina Mandlová. Zbývá dodat, že tuberkulóza bývala i v prostředí mohovitých vrstev obávanou smrtelnou chorobou, jakousi obdobou dnešního AIDS či rakoviny. PANENSTVÍM Vávra naznačil, že na olymp české filmové Múzy vstupuje nová, mimořádně silná talentovaná osobnost s potenciálem mezinárodního věhlasu. Nikdo však v tomto poněkud seladonovitém mladíkovi (takovým dojmem působí na dobových fotografiích) netušil otce zakladatele české a československé filmové vlny šedesátých let. Tehdejší tušená očekávání byla dnes známou skutečností víc než překonána. (29.08.2011)

Silný románový příběh z pera kladenské komunistky Marie Majerové si velice rychle získal své čtenáře, kteří příběh tragického ženství vnímali s pohnutím. V roce znovuvzkříšení Havlova Lucernafilmu vyvstala také otázka stejnojmenné filmové adaptace, která by poskytla potřebné finanční záruky pro možnost dalších projektů a zároveň představila veřejnosti i kritice jiný, než ryze komerční produkt. Režie byla po nelehkém zvažování svěřena Josefu Rovenskému, který ve spolupráci se scénáristy A. J. Urbanem a čtyřiadvacetiletým Františkem Čápem stačil připravit realizaci, ale záhy vážně onemocněl a několik dní po premiéře filmu nakonec i zemřel. Nastalo dilema, co dál. Po jistých kompromisech nakonec Miloš Havel souhlasil s tím, aby se projektu chopil mladý začínající režisér a scénárista, šestadvacetiletý Otakar Vávra. Za tři dny kompletně přepsal scénář, přeobsadil několik hlavních rolí a za osm dní v ateliéru a dva v exteriéru film natočil. Z dnešního hlediska neuvěřitelný výkon. Vystřídání Rovenského Vávrou pak můžeme chápat i jako symbolický odchod příslušníků generace průkopnických selfmademanů, kteří sice výborně ovládali řemeslo, ale scházely jim umělecké předpoklady, kterými disponovali noví mladí a vzdělaní tvůrci. Vávra tu navíc výborně zužitkoval své zkušenosti z tvorby avantgardních snímků a často pracoval se specifickými prvky filmové řeči: filmovými zkratkami, montážemi a symbolickými detaily, které byly na svou dobu nesmírně inovativní. Téměř dokumentaristické obrazy moderního pražského automatu se prolínají s lyrickými metaforami jakou je například záběr otevřeného okna bytu mrtvého skladatele, v němž vítr pohybuje záclonami a nakonec rozfouká balíček tisícovek, které symbolizují zbytečnou oběť titulní hrdinky. Podobných metafor se ve Vávrově filmu objevuje víc, výrazná je sekvence Haniny cesty do bytu chlípného rady, lemovaná schodištěm s detaily nahých ženských soch a zakončená roztříštěním akvária s uvězněnými rybičkami. Do hlavní role Vávra angažoval Lídu Baarovou, tehdy již filmovou star mezinárodní úrovně, která v postavě osudem pronásledované dívky dokázala přesvědčit, že není pouhou kráskou bez talentu. Rozsahem menší, přesto namnoze výrazné, jsou rovněž výkony předních zástupců českého filmového Olympu v čele se Štěpánkem, Průchou, Boháčem, Kreuzmannem i Filipovským; ve vedlejší roli protřelé prodavačky Lily se objevila druhá největší hvězda té doby Adina Mandlová. Vávrův film, jeden z nejlepších v jeho rozsáhlé tvorbě, si dodnes kromě jiného zachoval jistou aktuálnost a do obecného povědomí přinesl mnoho z dosud nevyřčeného či utajovaného. Cena za dívčí nevinnost zůstává napříč dějinami i generacemi stále jednou z nejvyšších, jaké život vůbec přináší. (05.10.2008)

Tíživě tiché drama s vynikající a krásnou Lídou Baarovou a jako vždy více než zručnou režií Otakara Vávry, který prostě jako jeden z mála našich tehdejších režisérů dovedl natáčet opravdu světovým stylem. Obzvlášť se mi líbily jeho promyšlené dlouhé záběry - ten úvodní i ten ze střechy. A za scénu s rybičkami by se nemusel stydět ani Hitchcock. (18.09.2016)

Nebýt Vávrův sníměk o počestném děvčátku ve světě nadržených vobšourníků tak rozvleklý, patrně bych hodnotila výše. Scéna v bytě pana rady se vší tou symboličností (sochy, akvárium) a dědkovým konečným trestem je v rámci tohoto filmu režijním vrcholem. Závěrečné přijetí osudu mě v očekávání melodramatu příjemně překvapilo. Skvělý Štěpánek, tragický Boháč, jinak Kreuzmann v úlisné miniroličce opět pobavil. (28.11.2011)

Když jsem tento film natočený dle románu Marie Majerové viděla poprve, ještě jako holka, tak to na mě působilo depresivně a strašidelně - rybičky na podlaze a pan rada... Tak to se teď nestalo a nejvíc mě zaujalo, jak jedna z těch dívek z bistra (či jak to nazvat) byla na filmu s Taylorem a společně pak rozebíraly, jak Taylor umí líbat... :-)) A teď trochu vážněji, více než Baarová, hrající mladou dívku, která měla v životě tak trochu pech (i přes to byla občas na důrazné promluvení do duše), se mi tradičně líbila Adina (...to bych ty peníze musela moc potřebovat...), a samozřejmě všichni v mužských rolích (kupodivu mi nevadil ani Boháč, ačkoli ho jinak jako milovníka moc nemusím). Otevřený konec (...každá si nakonec zvykne...), který byl jako spousta jiných věcí změněn oproti knize, přispěl k tomu, že jsem váhala mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami a nakonec se rozhodla pro čtyři. (06.01.2014)