Předtucha

Pozor ! Neplésti z jiným naším filmem (stejného názvu) a to sice s nikdy nedokončeným z roku 1944 od režiséra Miroslava Cikána v hlavní roli s Janou Dítětovou, jinak vesměs s jiným složením. Jak již bylo řečeno opravdu více než solidní výkon předvedla dospívající dívenka s vážené rodiny Jarmila (Nataša Tanská), známá jako Barunka z první zfilmované Babičky. Ale i třeba František Smolík (profesor a otec Jarmily), či povýšený, arogantní ale jak jinak než světácký Toufar ( mladý Rudolf Hrušinský). Ta role mu fakt sedla. Jinak se jedná víceméně o nadprůměrný film-příběh, který je zdařile a velmi působivě odvyprávěn, a drží se předlohy dle románu Předtucha od Marie Pujmanové. (15.01.2007)

Jádro nedorozumění spočívá viditelně v historických reáliích. Byla doba, kdy děti - i dospělé - rodičům vykaly, byla také doba Třetí republiky, do níž je Vávrův film situován, a jinak žili a stýkali se mladí lidé; nacházeli se kdesi uprostřed mezi upjatou puritánskou morálkou ještě počátku minulého století a tzv. sexuální revolucí šedesátých a sedmdesátých let. Toto období zachycuje Vávra znamenitě i prostřednictvím přediva vnitrorodinných vztahů a sílícího, ale zdaleka ne plně emancipovaného ženství, jak je ve třech generacích ztělesňují Brzková, Brožová a Tanská. PŘEDTUCHA je mezičlánkem v časové řadě filmů ŘEKA - OHNIVÉ LÉTO - TURBINA - PACIENTKA DR. HEGLA a navazuje na STŘÍBRNÝ VÍTR a MĚSÍC NAD ŘEKOU. Je to zajímavá a pro historii naší kinematografie hraného filmu šťastná a úspěšná epizoda. (24.10.2023)

Já uznávám, že ten příběh je víceméně všelijaký a ne zrovna excelentní. Ale jak je krásně nasnímaný, to u barevého filmu ani nejde. Jen ty záběry na nasvícenou tvář Natašy Tanské, která jakoby zářila, jen ty záběry přírody v protisvětle. A ten chameleonský výkon Rudolfa Hrušínského je skvělý. Oproti němu ostatní postavy vypadají dost ploše a tezovizě, zvláště kladný hrdina Jaroslava Mareše. (13.04.2020)

Tradiční problémy dospívající dívky, obklopenou dvěma bratry, pro ní přehnaně starostlivými rodiči, mládežnickou partou... a také jedním podivným mladíkem, kterého nikdo z okolí nezná a žvaní o sobě jednu lež za druhou. Mezi Natašou Tanskou, budoucí známou spisovatelkou, jejíž půvab zamlada filmaři několikrát využili, a až cynickým Rudolfem Hrušínským zde fungovalo zajímavé napětí. Napětí do rodiny přináší ale především strach z následků vyplněné předtuchy jedné dopravní tragedie, která jakoby původní vztahovou situaci obrátila o 180 stupňů a strach dostávají naopak děti ze svých rodičů. Zdařilé drama se závažnými prvky, přesto povětšinou úsměvné, pohodové, se sklonem k obrazové poetičnosti. Otakar Vávra už za války zfilmoval jiné dílo Marie Pujmanové Pacientka dr. Hegla, ale Předtucha je dle mého názoru daleko povedenějším snímkem, který působí nadčasově a díky civilním výkonům poměrně svěže. Potěšilo vidět i mladého Josefa Vinkláře v (asi) první velké roli před kamerou. Jeden z posledních zářezů do těsně poválečné čs. kinematografie, který mi ještě dosud chyběl, a bylo to rozhodně příjemné zhlédání. 75% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (14.11.2019)

Konečně se mi podařilo shlédnout jediný Vávrův snímek, který pro mě byl dlouhou dobu prakticky nedostupný. Po konci války tento režisér natočil sérii kvalitních a různorodých filmů a Předtucha určitě není v této řadě žádnou cézurou. Po filmařské stránce zručné dílko s několika zajímavými subjektivními scénami, zajímavá dusivá atmosféra a závěrečná gradace a uvolnění na svoji dobu působí svěže. Kamera občas vytváří lyrické efekty, ve vypjatém závěru zase zvolna přechází v lehce noir nádech a tím výborně podporuje děj. Co se týče citových zmatků protagonistky, je škoda, že film nešel více do hloubky, setrvává spíše na povrchu a ve zkratce, snové scény jsou velmi jemně náznakové - buď by se hodil větší důraz na detail a jemnější odstíny, větší důraz na subjektivní pochody, nebo tvárnější herečku. Nataša Tánská je poměrně dost afektovaná a dospívající zmatenou dívku spíše hrubě tesá, než jemně vykresluje. Naštěstí v průběhu děje dokáže trochu z této manýry vybočit a poté, co se její předtucha naplní získává její výkon hned jiný a sympatičtější odstín a i její závěrečná proměna je uspokojivá. Tento film však pro mě stojí na jiných hercích: démonický Rudolf Hrušínský dokáže svou aurou a znepokojivostí ukrást celou scénu pro sebe, Terezie Brzková přechází mezi jednotlivými náladami její zajímavé postavy doslova jako baletka a rovněž výkony protagonistů obou Jarmiliných bratrů působí velmi přirozeně, především Josef Vinklář už před osmnáctkou dokázal, že v něm dřímá velký talent. Vávra natočil lyrizující psychologickou romanci, které sice chybí jemné odstíny a drobnokresba, ale i tak má osvěžující náboj a i přes ostřejší kontury navozuje autentický dojem a rozhodně je vzdálená chladnému akademismu, s kterým je Vávrovo jméno spojováno. Určitě jeden z těch ne zrovna zaslouženě zapomenutých českých filmů. (08.03.2012)