Piknik na Hanging Rock

Neobyčejný film, který pravděpodobně nepřipomíná nic, co jsem zatím viděl (námětem o nevysvětlitelném zmizení hlavních postav mi pouze vzdáleně připomněl vynikající ruský snímek Den v Jurjevu, v němž podobně záhadně zmizí matce její dospívající syn - budiž to zde zmíněno pro úplnost). Svým způsobem mě tahle podívaná vyloženě okouzlila - krásným soundtrackem, jedinečnými australskými lokacemi, symbolickým vyzněním a především nezapomenutelnou atmosférou, která se dá slovy jen těžko popsat. Film to samozřejmě není pro každého a některé netrpělivé diváky může nudit, protože se za celou dobu nedočkají toho, že by se tam "konečně něco začalo dít", ale to je čistě jejich problém, nikoli toho filmu. Jsem velmi rád, že jsem ho mohl vidět - film mě zaujal už samotným svým názvem - a osobně mi přijde vzrušující se domýšlet, jaké vysvětlení by asi ono tajemné zmizení mohlo mít. Výjimečný filmový zážitek, jaký se poštěstí jen jednou za čas. (18.11.2017)

Tenhle obávaný kus skály má za sebou bohatou historii. Skalní masiv přitahuje i dívky z nedalekého internátu, které se spolu s jednou učitelkou ze skal už nevrátí. Uznávaný režisér Peter Weir je nicméně ještě ve své domovině vůči divákovi tak trochu egoistický. Nechává ho v nejistotě, leccos nechává na atmosféře, která i mně imponovala, nicméně onen magicko-melancholický feeling mě do kolen nedostával. Oceňuji, že se australský film po letech i díky Weirovu vlivu oprostil od toho amerického, ale osobně příliš nevyhledávám snímky, kde se vlastně „vůbec nic neděje“. (31.07.2015)

krásne decentný nádych erotiky a poetična, najkrajší aký len fin de siécle mohlo ponúknuť, vystrieda mrazivá, ťaživá atmosféra neistoty, podčiarknutá chladným prostredím dievčenského internátu ..... pri sledovaní sa ma zmocňovali pocity podobné ako pri Roegovom Walkabout, kde príroda a jej tajomstvá hrali poprednú úlohu.... práve vďaka rovnakému režisérskemu kumštu sa podarilo do filmu dostať pocity, ktoré ťažko opísať - osud, túžba, pominuteľnosť, neistota, zraniteľnosť krásy, večnosť nenaplnenej lásky, kúzlo okamihu, genius loci ... na mysteriózny záber troch krásnych slečien, ktoré nereagujúc na svoju unavenú kamarátku, ako zhypnotizované, odené v bielych šatách sa strácajú medzi temnými skalami, na ten záber nezabudnem...... ak sa pozrieme na samotný prípad zmiznutia študentiek a profesorky, svojou neuchopiteľnosťou veľmi pripomína príbeh Laury Palmerovej (Twin Peaks) .......a samozrejme, film je určitá "bodka" za nostalgickým obdobím, v ktorom dámy boli galantné, muži gentlemani, a výchova sakramentsky tvrdá a despotická.... obdobím, kedy dievčatám stačilo naboso prejsť po skale alebo tráve, a muži cítili šteklenie v bruchu a rajský pocit v očiach....... samozrejme, atmosféru vo veľkej miere buduje aj hudobný doprovod - Zamfir, Mozart, Bruce Smeaton...... a tragicky-krásna postava Sáry sa okamžite zaradila medzi moje najobľúbenejšie :'( .... "Všetko čo vidíme alebo cítime, je iba sen. Sen vo sne." (Poe) .... 85-90% ... p.s.: naozaj to nie je podľa skutočnej udalosti (bolo to v titulkoch na konci) (28.11.2010)

První půlhodina probíhala s velice podmanivým poetickým nádechem uprostřed dechberoucí australské přírody. Spoustu krásných vizuálních záblesků doplňovala nádherná výprava v počátku 20. století a tóny nebeských her na flétnu v pozadí, Weir dokázal najít obrovský kus poezie i v hejně mravenců na zhnilém koláči. Po mrazivém zvratu se atmosféra mění... Může se zdát, že ve filmu se až na pár scén nic výrazného neděje a že celý příběh několikrát uvízl spolu s marným poručíkovým pátráním na mrtvém bodě. Nicméně Weir mi díky svým precizně stylizovaným výjevům a stále víc houstnoucí atmosféře přinesl mrazivý prožitek jako ze skutečně temného horroru, ačkoliv zůstal při tom prost jakýchkoliv lekaček a jiných prvoplánovaně strašidelných scén. Až do poslední chvíle mě držel zasaženého s velkým očekáváním a zneklidněním (co mohl znament symbol rudého mraku? proč má věčně omezovaná Sára v sobě pořád tolik ďábelský pohled...?) a není zřejmě vinou tvůrců, že jsem nedostal na všechny vzniklé otázky odpověď. On je totiž svět někdy také ponechává napospas božímu, nedoknutelnému tajemství, jako zrovna tenkrát na sklonku starých časů v jedné dívčí škole, jejíž studentky si udělaly malý nevinný piknik na Hanging Rock. Mysteriózní drama bez jednoznačné pointy a se závěrem, jenž stejně jako někdy i život náhle zklame nemožností vědět vše, co bychom věděli rádi, může znamenat obrovský tvůrčí risk. Peter Weir jako režisérský jezdec na tomto tenkém ledu nejen díky již zmíněné velkolepé atmosféře znamenitě obstál. Ba co víc, na konci jsem zůstal rád, že se vyvrcholení obešlo bez jakýchkoliv satanistických a jim podobných motivů. // Po Roegově Cestě již druhý australský film 70. let, který mě totálně uhranul. [95%] (01.07.2021)

Zatímco první část je nádherně mysteriózně znepokojivá, melancholická a s krásně zasněnou kamerou, tak ve druhé se to převáží do úplně jiné polohy; stále kvalitní, ale přeci jen ne až tak úplně. Přesto i tak Peter Weir již v těchto svých začátcích oplýval talentem jako málokdo a je to zde pořádně vidět. (13.05.2005)