Hao xia

Na Johna Woo nezvykle hodně old-school HK kung fu akce, velmi poplatná sedmdesátkovému stylu ala 36. komnata Shaolinu. Takže kung-fu je tu efektní gymnastické cvičení s parádní choreografií, ale pořád ještě velmi statickými pózami během boje, kamera taky dynamičnosti moc nepobrala a zabírá spíš větší celky bez střihů (což ale ve světle stroboskopicky stříhané akce současnosti může být vítaná změna), a doprovází ho těch asi pět zvukových efektů úderů, seků a švihů, které se tehdy zarývaly do uší z každého podobného filmu. Právě na zvuku se imho nejvíc projevuje lacinost s jakou ty HK filmy tehdy vznikaly. Z bitek je vidět že Woo se teprve hledal, ale zárodky jeho kultovního stylu už tam vidět jsou - třeba v těch několika málo fantastických zpomalovačkách. A jeho styl je silně cítit i z příběhu, jeho depresivního vyznění, i celkové brutality - tak velké koule už tehdy moc filmařů okolo nemělo, červená stříká všude, a tehdejší filmy jsou jinak obvykle i mnohem naivnější. Sice je příběh trochu překomplikovaný, zaměnitelnost mnoha asijských tváří tomu nepomáhá, ale jak se množství postav zredukuje na pár základních, a Woo se pořádně opře do svého typického tématu bratrství a zrady, tak i ty emoce vydolovat dokáže. 8/10 (12.12.2019)

nejlepší wuxia film jaký jsem kdy viděl - charismatická ústřední dvojice, slizcí a správně arogantní padouši, Wooem často vydzvyhované přátelství a s ním spojené obětování (i když tu chybí bílé holubice:) a samozřejmě krev - spousta krve. Dost mě bavily hlášky typu "Kurva se nikdy nezmění" nebo "Slyšel jsem, že jeho ženě je 50 a je stále panna - to bude starý pán pěkný buzík" - s podobným humorem jsem se ve starých filmech často nesetkal. Jediné, co bych filmu vytkl jsou Changovi bojové kreace, které na mě občas působily až moc kostrbatě a trhaně, řekl bych až roboticky. Nechci si pohoršit znalkyně miklaras a MaedhRos, ale každý máme na souboje asi trošku jiný vkus - proto 4* a ne plný počet... (11.10.2008)

Od Wooa sem teda čekal něco lepšího než jen obyčejnou kung-fu mlátičku, či šermovačku, která ale kvůli stáří dneska už působí spíš jako nějaký lehký zpomalený cvičení než jako akční jízda, i když je pravda, že díky enormnímu množství soubojů všeho druhu a docela vychytaný choreografii to ani za mák nenudí a ztratí se v tom i fakt, že se mi motaly postavy i celkově příběh (28.01.2009)

Po šestém shlédnutí se velice opatrně pokusím napsat komentář...je to...jak bych to jen...všechny ty barvy a souboje, úvodní píseň, Wai Pei proti Damianovi Lau u vodopádu, špička Damianova meče opřená o Wai Peiův krk a krůpěj krve stékající od hrotu, umírající arogantní šermíř Fung Hak On na pozadí až příliš svěže zelené trávy...dobře. Napíšu ten komentář až to sjuknu po sedmé...omluvte mě. (16.05.2008)

Tam kde představitelé HK Nové vlny brali tradiční žánry a objevovali nové formální možnosti filmu (např. Tsui Hark a jeho The Butterfly Murders), zůstává John Woo u konvenčního pojetí žánru wuxia a jeho podoby. Last Hurrah tak nejvíce připomíná poctu hrdinským kouskům Changa Cheh. Poměrně neobvyklá je zde romantická hudba doprovázející souboje hlavních představitelů. (21.05.2010)