Mission: Impossible II

Když produkce sváže režisérovi ruce věkovým omezením návštěvníků kin, díky čemuž se dílo mistra skrouhne o bratru dvacet minut, není se co divit, že to jaksi není ono. Ale vzato kolem a kolem - máme kvalitní herce (víceméně:)), super efektní bojové scény (podobné ujetosti byly už v M:I, pamatujete si na Eurotunel, že?), nádhernou hudbu a holubice...rozhodně bych M:I-2 nepohrdal. 70%, ale jiných než u jedničky;) (11.05.2003)

Od negativního postoje přes pozitivně naladěnou toleranci až k překvapenému obdivu. Způsob, jakým Woo sérii přeakčnil, nemá moc obdoby, ale právě jemu můžeme vděčit za to, kolik vystřílených nábojů se od této epizody skrývá v každém dobrodružství. Spousta akce, stylu nebo zpomalovaček, přehnaně emocionální dialogy hraničící s béčkovou romantikou a Ethan Hunt v poloze nezastavitelného Mohykána. Všechno mírně za hranou přijatelného cheesy faktoru - a přesto jsem právě tenhle díl viděl nejčastěji. (12.05.2006)

Dřív mě to asi nenapadlo, ale zápletku scénárista prostě obšlehl z Hitchcockova Pověstného muže, včetně důležité scény z dostihů. Woova přepjatost byla k smíchu už v kině a po skoro dvaceti letech to není o moc lepší. Jeden už se bojí znova podívat na Tváří v tvář nebo Operaci: Zlomený šíp, aby nebyl zklamaný. Naštěstí je tam hodně Thandie Newton, a tudíž je na co koukat. Tom šel do sebe a trojku i další díly pojal příjemně jinak... a mnohem líp! (12.07.2018)

Díky tomu, že filmová série "Mission: Impossible" s každým dílem mění režiséra, uchovává si nejen svěžest a neokoukanost, ale také sepjetí s aktuálními tendencemi hollywoodské kinematografie. Každý z režisérů totiž není žádný solitér, nýbrž svým přístupem přesně zapadá do určitého období hollywoodské kinematografie. Jenže zatímco od třetího snímku začala série trendy výrazně předznamenávat, dvojka dnes vyznívá jako hořký relikt dekády, kterou završovala. Ve své době vyzdvihovaný revisionismus, že hrdina ranku Jamese Bonda se zamiluje, je s typicky devadesátkovým přepáleně cool machismem redukován na směšnou báchorku o lásce na první povrchní pohled. Excesivně patetický a graciézně formalistický styl Johna Wooa je zde oproštěn od vypjaté osudovosti archetypálních hodnot a dobové naléhavosti jeho hongkongských filmů a stává se nezáměrně usměvavou manýrou. Chtělo by se oslavovat stylovou odvázanost a formalismus nahrazující symboličnost a schémata, ale kvůli spojení s dnes neodbytně vyznívajícím čurákovstvím většiny figur zanechává spíše hořkou pachuť. Pokus o mramorizaci Ethana Hunta do ikony coolness dále selhává díky marnému scénáři, parodiím nahrávající vyhrocenosti, ale také vinou karikaturně přepáleného záporáka se snad historicky nejnižším charismatem. "Mission: Impossible 2" tak dnes odstrašujícím způsobem připomíná to, jak zoufale schematické a sebestředně nabubřelé byly ještě relativně nedávno hollywoodské blockbustery. Tedy ne že by se ještě dnes nenašli vyznavači devadesátkového povyšování čurákovství na přednost nebo že by dnešní sofistikovanost hojně nesklouzávala k sebestředné onanii, ale vlajkové lodi Hollywoodu táhnou odlišnými vodami. Ostatně aktuálně nový díl série "Rogue Nation" vykazuje s dvojkou řadu paralel - herecky "výrazný" záporák, vztah hrdiny s ambivalentní kolegyní. Jenže právě díky důslednému odvržení prvoplánovosti a naopak důslednému profilování postav i scénáři pečlivě balancujícím mezi osudovostí a šviháckým nadhledem, se vyhýbá všem úsměvným neduhům éry, kdy ženy automaticky padaly hrdinům kolem krku a gerojové sváděli nazlobené odvetné duely se zlotřilými padouchy. (03.09.2015)