Obsahy(1)
Gorkého ikonický text ruského realismu se v nastudování brněnského HaDivadla stal jedním z mimořádných počinů současného českého divadla. Inscenace, která získala Cenu Divadelních novin v kategorii činoherního divadla, se představí v televizní premiéře... Petr by chtěl dostudovat práva a mít práci. Taťána by chtěla, aby jí Nil naslouchal a také aby ji miloval. Nil chce, aby přišel nový a spravedlivější svět. Polja chce jít do divadla. Ikonický text ruského realistického dramatu. Útulný interiér z přelomu 19. a 20. století jako symbol zlatého věku rodiny. Slušní lidé a čajový servis. Život s jasnými hranicemi mezi tím, co je venku a co vevnitř. Práce jako ochrana těchto hranic. Konverzace a kostýmy – nuda interiéru. Kolik je hodin? Otec rodiny – Vasil Vasilijevič Bezsemenov pronajímá byty mladým lidem. Nemá rád dlužníky, dobrodruhy ani židy. Jeho dům – jeho hrad a hlavně jeho pravidla! Teplo rodinného krbu. Ale co když je tento krb počátkem požáru? Generační konflikt? Peklo domova! Jak se vyhnout frašce do nekonečna opakovaných konfliktů, které už ztratily svůj smysl? Není naše společnost v současnosti obětí jednoho z těchto konfliktů? Můžeme definovat sebe jedině skrze svého nepřítele? Kdo má právo soudit? Jak se nestát pevností a být schopen přijímat cizí? Není konec konců všechno cizí – i my sami? Boj s interiérem sebe sama! Uvidět cizí v sobě! Chvála temnoty... Režijní koncepce Ivana Buraje, uměleckého šéfa HaDivadla, a renomované střihačky Jany Vlčkové spočívá v tom, že pro vsakování se do atmosféry vztahů byly použité filmové postupy, a – jako kontrast k nim – se pracuje se zcizovacími efekty, které tuto filmovou iluzornost rozbíjejí. Záznam maximálně těží z televizních prostředků, které používá nejen pro dokumentaci představení, ale pokouší se odvyprávět divadelní příběh novým televizně-záznamovým jazykem. (Česká televize)
(viac)Recenzie (4)
Na této inscenaci se mi líbilo, že zachovala víceméně klasické pojetí předlohy a přesto ji odvyprávěla současným jazykem, nemusela se kvůli pseudoaktualizacím uchylovat k tzv. "režisérismu", kdy se pak autoři musejí obracet v hrobě, protože se hraje něco, co zkrátka nenapsali. Přitom tato hra v pojetí HaDivadla mluví aktuálně i k dnešku, není to žádný archaický vyčpělý kousek. V dnešní době plné zkratkovitosti, spěchu a povrchní akčnosti může být komorní charakter hry a její poměrně pomalé tempo pro mnohé hůře stravitelné, nicméně právě tím je v záplavě všeho současného divadelního a filmového balastu vítaným osvěžením ducha. Televizní nasnímání naproti tomu působilo až příliš experimentálně - nic proti občasným náhledům do zákulisí, ale někdy působila kamera až moc nervně a jako by si místy neuměla vybrat, co chce vlastně snímat. Zejména ve chvílích, kdy divák by nepochybně sledoval právě hovořícího herce, zatímco kamera si vybírala detaily interiéru, což působilo až rušivě samoúčelně. Předpokládám, že návštěva divadla by mi poskytla v tomto směru větší komfort i svobodu sledování a tím potažmo i hlubší zážitek. ()
Divadlo se vším všudy co k němu patří. Kulisy -nábytek ,koberce ,dokonce podávané uvařené jídlo...to jsem dlouho neviděla.Cyril Drozda hru držel,jinak výkony slabší. ()
Ruské hry jsou obecně hrozně složité na chápání, protože ruská mentalita je prostě úplně jiná než mentalita celého zbytku světa. Rusové hlavně mají také stále pocit, že je někdo nesnáší, nenávidí a že celý svět jde proti nim. Maxim Gorkij si ale bere na paškál hlavně maloměšťácký způsob života a rodinu, která se sice drží pravidel, ale narovinu se v ní vlastně nic neříká. A to dusno je tak silné, že nakonec musí někde prasknout. Z televizního hlediska byl záznam zajímavý hlavně proto, že nám kamera snímala herci i v zákulisí a v detailech a také dala do zákulisí právě nahlédnout. Jinak ale přiznávám, že Maloměšťáci nebudou mou oblíbenou hrou a bylo by možná zajímavé vidět tuto hru pod vedením jiného režiséra a hranou jiným souborem. ()
Nemám rád hysterické divadlo a afektovanou přepjatost, kterou režisérská dvojka svým hercům naordinovala. Myslím také, že toho Stalina si ruská inteligence tak nějak zasloužila. Rád bych viděl Gorkého slavný text v nastudování jiného souboru, ať mám srovnání a nehaním klasika. Z ansámblu mě plně uspokojil spolehlivý Cyril Drozda, z mladších tváří zaujala výrazně snad jen Lucie Andělová. Celkový dojem: 45 %. ()
Reklama