Isherwood

Tom Tykwer, evidentně nadšen z posledních ‚Bondovek‘ i ‚Bourneovy trilogie‘, se rozhodl pro vlastní příspěvek k tematice osamocených agentů stojících proti mocichtivým nadnárodním organizacím a výsledkem je velmi netradiční, ale přesto působivá podívaná. Ač jsou hrdinové v neustálém pohybu, mění se lokace a děj svižně odsýpá, Tykwer vypráví překvapivě úsporně, lehce odtažitě (téměř až fetišistický důraz na moderní architekturu) a v relativně pomalém tempu (vyjma té unikátní přestřelky, která nemá široko daleko obdoby). Přesto to, světe div se, funguje. Nabývat po takovém filmu dojmu, že banky jsou učiněným zlem tohoto světa, může leda tak ten, kdo zapomněl na fakt, že současnou hospodářskou krizi zavinily právě ony. :) PS: Odkaz na Šakala potěšil. Moc.

Relativně sympatická hodinka a půl teroru, která na plnou hubu inspiraci francouzským Ils zřejmě nepřizná, ale body jí za to ubírat nebudu. Připravuje se o ně totiž (zbytečně) sama. Slibně načrtnutá zápletka totiž ztrácí dech ještě před polovinou, aby pak dojela na mizerný setrvačník dávno omletých klišé, což následně korunuje závěr, který je velkou oslavou korektnosti. Bohužel to přebíjí i dobře nastíněný vztah hlavních hrdinů, který režisér zmákne pomocí několika záběrů, a zdařilý náběh do ‚akce‘, kdy vám z toho bušení na dveře docela zatrne… škoda, tady nakonec ani půlnoční projekce s notebookem v posteli nepomohla.

Chyba bude asi už v předloze, protože nevěřím tomu, aby nějaký dramaturg viděl na papíře takové dialogy a nezpráskal za to okamžitě scénáristu bičem. Jedna řečnická perla vedle druhé, vypouštěná z úst asi nejtopornější zamilované dvojice posledních let – Kristen Stewart a Roberta Pattinsona, společně s utahanou, zbytečnými a nedotaženými scénami vlečenou režií Catherine Hardwick, ve mně střídali škodolibý úsměv s hlubokým zíváním. Špatně je toho ve filmu tolik, až uvažuju nad tím, jestli někdo nechtěl sabotovat Hollywood tím nejzákeřnějším způsobem. Guilty pleasure jako kráva, plus vědomí, že snad nikdy jsem si nepřál u filmu být patnáctiletou holkou, která si lakuje nehty načerno, drsným pohledem probodává okolí a vrcholem slasti se pro ni stane deflorace od pobledlého frajera, kterého potká na gothic srazu. Šup, šup, druhý díl. :)

Špatná zpráva, dobrá zpráva...

Těžko čekat něco víc, než co přinesly trailery. McG servíruje (ne)překvapivě slušný letní blockbuster, do kterého vesele fláká jednu citaci vedle druhé a to vše ve vizuálním ražení Charlieho andílků. Funguje to, hlavně v první polovině, více než obstojně. Atmosféra zbořených ulic vtáhne diváka přímo doprostřed jakékoliv herní pecky a akční vsuvky, v nichž hrdiny pronásledují obří roboti, v sobě mají víc života než celí Transformeři. Tyčí do ksichtu však dávají filmu scénáristi, jimž evidentně moc nezáleží na zdravé logice a mermomocí musí začít pitvat postavy a vztahy, jen aby se dobrali slzoproudného konce, který chytá (doslova) za srdce. Závěrem jedno jméno – Sam Worthington. Ten člověk ještě udělá v řadách charismatických hollywoodských chlapáků pořádný průvan. Je to nakonec on, kdo sedmdesátiprocentní váhání převažuje na čtvrtou hvězdičku. Těžko říct, co s tím udělá časový odstup a případná další projekce.

Čtyři roky před tím, než svým mučednickým opusem rozdělil diváckou obec na dva nesmiřitelné tábory, natočil Pascal Laugier pod produkčním dohledem Christopha Ganse docela slušnou duchařinu. Už v ní dává průchod svým zálibám (silná ženská hrdinka, odtažitá atmosféra kulis) a přitom ukazuje, že řemeslo zvládá na výbornou. Sympatická tvářička Virginie Ledoyen, v kombinaci s plíživou kamerou a zlověstnou hudbou dělá divy. Na druhou stranu si i nadále stojím za tím, že by měl zahodit tužku a papír, protože to celé nedává dost smysl (i když si to umě pohrává s náznaky a odmítá to být zbytečně doslovné) a závěr patří do kategorie těch zbytečně samoúčelných. Každopádně palec nahoru s vědomím, že talent tu je.

Docela si lámu hlavu nad tím, proč se čtvrtému Vetřelci dostalo od divácké obce takové nevole. Asi to, že Jeunetova neodolatelně dekadentní atmosféra nebyla zrovna tím, co fanoušci po Fincherově netradičním příspěvku čekali. Režisér celému universu boří mýty a navrch si z nich dělá ještě legraci. Přitom je neustále svůj a dává Vetřelcům svůj jedinečný obtisk francouzského poety, vrcholící se závěrečným příchodem přerostlého albína. Tvrdit, že se jedná o nejhorší díl, je pitomost. To jen za ta léta celá série nabobtnala do kultovního statusu, v němž si každý rád přisazuje svým. Netvrdím, že to nedělám též, ale i když Jeunetův snímek nepatří k těm nejoblíbenějším, hanět ho rozhodně odmítám.

Tuhle původně hravou formální hříčku nakonec překvapivě trumfuje samotný děj, který je k prasknutí narvaný cynickými dialogy, které neztratily ani špetku atraktivity a poutavosti. Navíc to Hitchcock nechává skrz samotné herce gradovat do neskutečně nepředvídatelných zatáček, takže to drží napětí a přitom to neztrácí šmrnc a filmařskou lehkost. Nevěřitelně vychytralý film.

Fincherův celovečerní debut studio evidentně potrápilo macešskou peněženkou i propagací, což je i po letech, kdy si film stihnul dobýt zpět zaslouženou reputaci, docela viditelné. Každopádně to jde ruku v ruce s trendem, aby k tomu každý režisér přistoupil radikálně jinak, což se daří i zde na výbornou. Atmosféra trestanecké kolonie, kde nic nefunguje, má rozhodně něco do sebe, zvláště při pohledu na místní osazenstvo, které za život spáchalo evidentní řádku nepěkných věcí. Jako bonus slušná Goldenthalova hudba, skvělé kamerové fígle s FPS pohledem a vystřihaná Elen Ripley. 4 a ½. (Zbytek ponechávám možnostem rozšířené edice.)

Parádně nastartovaná, ale po čase víc a víc naivní hra, která navíc jde docela natvrdo proti základní logice věci. Jenže ten film má i po letech neskutečné koule na to, aby napínal třebas tím, že jeden z hrdinů loví zapalovač z kanálu. Tady prostě nejde jinak.