JFL

Never go full Lucas. "Furiosa" nezapře realizační ambice, obsahuje spoustu skvělých elementů a často dokáže brát dech i pohltit. Jenže projekt sám sobě podkopává nohy nejen až šokantně křiklavou CGI umělostí, ale především samotným konceptem prequelu. Všechny předchozí filmy z Millerovy franšízy nejsou toliko sequely, jako spíš odlišnými variacemi posapokalyptického mýtu. Každý "Šílený Max" obsahuje totožné elementy (od detailů typu dvouhlavňové krátké brokovnice a nábojů do ní, přes klíčové události jako bitvu o konvoj, až po přesahující poselství v motivu útěku a návratu). Ale nejen že po vzoru bájí různých starodávných kultur také Miller ony prvky alternuje, ale hlavně je vypráví v jiném kontextu odlišné kultury či kmene světa po zkáze. "Furiosa" sice fascinuje coby postapo opera, ale v hávu vizuálně pompézního spektáklu přináší jen opáčko dříve viděného světa vystavěné podle principu videoherních DLC, kde publikum pouze dostává další kousek známé mapy s novým bossem (a nesmí chybět doslovný franšízový easter egg). Jenže tento přívěšek nejen že má nulový přínos pro už proběhlé hlavní vyprávění, a spíš ho banalizuje, ale stěží obstojí sám o sobě. Letitý nářek, že současná franšízová popkultura postrádá drama, neboť publikum prequelů prostě ví, které postavy přežijí a které ne, tady dostává zrůdné zpřítomnění. Miller se po vzoru tvůrců fanartů rochní v tom, že před kameru vrací většinu výrazných vedlejších postav svého hitu, což z "Furiosy" dělá pouhý soubor životopisů známých figur. "Zběsilá cesta" se stala milníkem akčního žánru i moderní kinematografie, protože byla bravurně sevřenou, detailně promyšlenou a vypravěčsky vycizelovanou vizi, kterou Miller tříbil mnoho let. Tamní vyprávění diváky přivázalo na kapotu nařvané káry a nechávalo je v adrenalinovém oparu za pochodu vstřebávat celý svět a jeho mytologii. Tentokrát po stejné trase jedeme ve vyhlídkovém autobuse, jehož řidič sice občas pořádně dupne na plyn, ale většinu času jen posloucháme uondaného průvodce, jak nám sáhodlouze dovysvětluje dříve viděné. Navzdory všemu rozčarování ale pořád Miller dokáže uchvátit inscenační bravurou a neotřelostí, opulentností svých vizí i nadšením z toho, že si může znovu hrát s oblíbenými figurkami a novými zběsilými dopravními prostředky, které ale působí spíš jako komiksově nafouklé fantazie zbavené reálných rozměrů a fyzických proporcí. "Furiosa" pořád je řemeslně sofistikovanější, dramaturgicky funkčnější a celkově originálnější než většina soudobých blockbusterů, ale to je pramalá polehčující okolnost. V rámci Millerovy filmografie představuje ideální přemostění jeho postapokalyptických milníků s paralelní linií campově nesoudných a rozjařile nespoutaných divočin v čele s "Happy Feet" a "Čarodějkami z Eastwicku". _____ ještě si neodpustím jeden detailnější rant ____ Při pročítání recenzí a diváckých ohlasů mě až překvapuje, jak ochotně řada z nich papouškuje promo narativ, kterak má "Furiosa" údajně mít komplexnější postavy či propracovanější svět. Pravdou je při tom naprostý opak. Jen proto, že vidíme víc událostí, ještě neznamená, že postavy jsou vykresleny komplexněji. Že Furiosa byla jako malá odvlečena z idilické společnosti, vyrůstala v bolesti pustiny, adaptovala se na podmínky okolí, stala se uznávanou válečnicí a celou dobu plánovala svůj návrat, to vše už víme z předchozího filmu. Tady jen vidíme, za jakých okolností se tak stalo, ale při tom se o postavě samotné nedozvídáme nic navíc. Spíš se vyjevuje, že onou kýženou komplexností se vyznačovala naopak "Zběsilá cesta", kde každá postava měla promyšlený osobní příběh, jenž pouze rezonoval v aktuální situaci a podmiňoval její motivace. Tím, že nám prequel ony příběhy doslovně ukáže, tak spíš tyto postavy obírá o onu nekonkretizovanou vrstevnatost. Stejně tak je to i se tím, jak prequel pracuje s vlastním světem, což nejmarkantněji dokládá vyobrazení Ropanova a Brokovnic. "Zběsilá cesta" trávila v útrobách Citadely relativně málo času, ale přesto skrze výpravu, kostýmy, motivace postav a jejich role ve vyprávění dokázala podat kompletní obraz této společnosti, její hierarchie, mytologie i praktického fungování. "Furiosa" nám neukazuje nic, co bychom už neznali, jen opakuje to samé v jiném časovém období, nebo to tupě konkretizuje (jako když dějepisec říká, co znamená Valhalla). V řadě případů pak vyloženě staví na obeznámenosti publika s elementy z předchozího filmu. A o fungování ostatních dvou pevností se nedozvídáme naprosto nic, jen vidíme jak vypadají a kdo v určité chvíli byl jejich vůdcem. _____ PS: Český distributor by měl na hanbu do kouta, když vyplodil zhovadilý překlad původního názvu. Správný překlad zní "Furiosa: Sága ze světa Šíleného Maxe".

Ryan Gosling je akční hrdina, kterého moderní maskulinita potřebuje, a tento film je skvostným vyústěním jeho dosavadních rolí a image. Namísto nabubřelých macho borců tu máme chlápka, který dokáže ustát divoké fyzické výzvy, ale současně se umí poprat se svou emocionalitou (i když třeba jen posloucháním plačtivých songů v autě), dokáže být vůči druhým vnímavý, podporující a kolegiální, zatímco sebe bere s nadhledem. A navíc je současně hot i ňufí. Krom toho přináší "Kaskadér" bombastickou poctu kaskadérské práci, která představuje velkolepou kulminaci dosavadní tvorby kaskadérské a choreografické skupiny 87eleven, respektive její produkční divize 87North. Vedle svého trademarkového stylu kontaktní bitkové choreografie se tvůrci naštěstí zaměřili především na logisticky náročnější aspekty kaskadérství v čele s automobily, explozemi a kolizemi či pády všemožného typu, které skvěle prodávají nejen pro kameru, ale také ve vyprávění. To vše v prvé řadě s cílem lobovat za napravení nesmyslného přehlížení kaskadérů Americkou filmovou akademií. (Byť se spíš nabízí si přiznat, že Oscaři nepřehlížejí kaskadéry proto, že by chtěli nějak odvádět pozornost od zákulisí filmové magie, ale čistě proto, že tomuto odvětví většina členů akademie nerozumí a výsledky hlasování by tomu odpovídaly - stejně jako je tomu v případě animační kategorie.) A při tom všem navíc "Kaskadér" funguje jako svěže nadsazená romantická komedie, která více sleduje ženský pohled, než obvyklý mužský. Je sice pravda, že trochu filmu podkopává nohy kostrbatý scénář a příliš okatá účelovost jednotlivých peripetií, které slouží jako záminka k inscenování konkrétní choreografie, ale na druhou stranu to kompenzuje fakt, že tvůrci tady vědí, jak vše natočit s maximální efektivitou a zábavností. Což třeba o duchovním předchůdci "Hooper" (1976) od prvního režírujícího kaskadéra Hala Needhama bohužel vůbec neplatí.

Wes Anderson likes this. Což je fakt. Věhlasný hračičkovský tvůrce přiznal, že se počítá mezi zaryté fandy "Buckaroo Banzaie" a není se vůbec čemu divit. Ozvuky zdejšího týmu složeného z výstředních figurek, které s vážnou tváří čelí absurdně přemrštěným překážkám, najdeme nejen v Andersonově přímé poctě "Život pod vodou", ale také ve všech jeho ostatních filmech. Dokonce můžeme říci, že Andersonovy první snímky "Bottle Rocket" a "Rushmore" zrcadlí exotovskou touhu žít po vzoru Buckaroo Banzaie v trudné realitě, a to se stejně upřímnou naivitou, jakou jsme zažívali coby malí kluci zakládající klubové ekvivalenty Rychlých šípů. Počínaje "Životem pod vodou" se Anderson konečně dostal k prostředkům a věhlasu, jež mu dovolily nedělat následně už nic jiného, než vlastní esteticky vyňuňané parafráze na banzaiovské týmovky oproštěné od svazujících okovů reality. ____ Když necháme stranou šibalské spiklenectví fandů a tvůrců, kteří vyzdvihují neuchopitelnost a mimoběžnost filmu, ukazuje se "Buckaroo Banzai" jako hraný předchůdce animovaných seriálů Adult Swimu, obzvláště pak retro meta linie tamní produkce. Podobně jako "Sealab 2021" či "Mike Tyson Mysteries" také "Buckaroo Banzai" vychází z komiksového étosu klasických týmových seriálů typu "Jonny Quest", "G.I.Joe" i "Scooby-Doo" s jejich brakovými premisami a upřímnou naivitou. Ale také svým étosem navazuje na novější projekty jako "Mister T" (případně i "Chuck Norris: Karate Kommandos"), které vyloženě stály na kultu osobnosti ústřední figury polobožského šéfa týmu. Jen na rozdíl od zhulenecké logiky a podvratné absurdity Adult Swim počinů se W.D. Richter a Earl Mac Rauch vydali cestou inťošácky-nerdího campu. Takže se vyžívají v rozsáhle spletitých historiích zdejšího světa, postav i jednotlivých artefaktů a libují si v referencích na celé pole fantastiky a popkultury, sahajících od Thomase Pynchona a Orsona Wellese přes rodokapsy i béčková sci-fi až po bojová umění a šestákové komiksy na pokračování. Z celého projektu je cítit ohromná nadsázka, ale také radost z toho, že mohou dětinsky blbnout ve vlastním světě stranou zbytečné racionality. Právě díky tomu se komerční propadák stal milovaným kultem, který oslovuje totožnou krevní skupinu, ze které vycházejí sami tvůrci. Pastiš kultovek a braků se sám stal brakovým kultem, který stimuluje touhu diváků být zase malými kluky, kteří listují v komiksovém časopise a doufají, že jednou budou moci být sidekicky svých oblíbených hrdinů. Jen v tomto případě spíš vědí, že se tak nestane, ale tím spíš se tou myšlenkou s nadhledem baví. "Buckaroo Banzai" tak vlastně je současně "Star Trekem" i "Galaxy Questem", přičemž jeho fandom se namísto zběsile přemoudřelých teorií točí kolem významu melounů.