InJo

Carpenterova verze je nejen téměř kompletně odlišná (dějem, postavami, stylem atd.), ale hlavně NESROVNATELNĚ lepší. Carpenterův film překypuje tíživou hororovou atmosférou plnou napětí, děsu a paranoie, Hawksův nemá v podstatě žádnou. Veskrze nezajímavé postavy tu pořád jen mluví a mluví, přitom jen málokdy řeknou něco podstatného. Tuhle ukecanou nudu nebrat. 40 %

Homer: "Doufám, že o mně neřeknou, že nosím příčesek..."

"Páni, bůh je fakt drsňák!." - "Jo, taky je to moje oblíbená fiktivní postava."

"To je největší událost od doby, kdy se Héliova kometa srazila s Měsícem..." - To se nikdy nestalo, tati." - "No jen aby..."

"Smithersi, myslíte, že ty kachny zabila moje elektrárna?" - "O tom není pochyb, pane." - "Výborně." A samozřejmě nástup "kočičí dámy" do seriálu je naprostá bomba - "Může snad někdo, kdo má tak rád kočky, být skutečně šílený...?"

"Makáme tvrdě, bavíme se tvrdě!"

Možná nejzlomyslnější epizoda vůbec. Za vším tím cynismem a černým humorem se však skrývá dobře míněný postesk, že líní hlupáci mohou mít (nezaslouženě) šťastný a spokojený život, zatímco svědomité dříče provází v životě smůla a bída...

"Marijánka. Seberte ho." - "Počkejte šéfe, třeba je to léčivé?" - "No ovšem, bez toho bych oslepl... ještě víc!"

Zatím nevím, kde jsi, ale já tě najdu, pivní barone!" - "Nenajdeš..." - "Ale najdu!" - Nenajdeš..."

Do cca 13. série možná nejlepší komediální seriál všech dob (genialitu a dokonalost některých dílů jsem doteď nerozchodil). Originální a bláznivé zápletky, specifická animace, absolutně kultovní postavy (od Homera přes Nelsona až po fenomenálního skrčka a věčného otloukánka Hanse Molemana) a hlavně naprosto úžasný styl humoru, který obvykle lavíruje někde na pomezí milé parodie, trefné satiry a nádherně absurdní černé komedie. Celoživotní láska, z níž (doufám!) nikdy nevyrostu. 90 % (symbolických 10 % strhávám za neschopnost skončit v nejlepším, která tenhle poklad bohužel stále více kvalitativně rozmělňuje)