mat.ilda

Neznám nikoho dalšího, kdo by dokázal za náročných figur i zpěvu být v každém okénku tak okouzlující, jako Marylin... a k tomu ten trik s kotníky a doba sebestřednění v plně rozjetém vlaku zábav starého Hollywoodu... miluju to.

Nadarmo vyplácané herecké výkony (obvzlášť malé Heidi "Emmy Thompson") na pojednání o zbytečné smrti ve válce na druhém konci světa, postavené na lži... nehledě na to, že i transky mají zůstat hezky doma, u plotny.

Šílenost orámovaná noblesou secese, u které jsem se už po čtvrté minutě přivítala v klubu náročného diváka, prozatím netuše, jestli na konci přidám uvozovky... Byl jednou jeden dům a tam se děly věci - tedy spíš jakési fragmenty příhod - v poloutmě a polousvětle minul tam den po dni, ve víru hlavní události - zmizení hrdinovy manželky. Ten ve svých mukách obraznosti tuší, že neodjela k mamince a snaží se vedle úředního postupu přispět svou investigativní troškou do mlýna... a tak se v první řadě totálně zmastí, aby byl tvárnějším materiálem pro své extravagantní sousedy, kteří ho v různém pořadí sjedou, ojedou, ořežou a oblbnou tak, že se začne dělit jako buňka, až z toho neví, který nakonec sám je a pak už jemu ani vám nepřijde divné, když přízrak v buřince pronásleduje oběť hlavou dolů a jediná rozumná úniková cesta se jeví být mezi tapetou a zdí... no nedodívejte tu zkoušku sebeovládání... ten klaustrofobický, nepříjemně blízký, nechutně detailní, brutální, sexuálně deviantní, znepokojivý a veskrze pitomý kaleidoskop obsesí, když je v obrazech tak skvostný a hudebně delikatesní... Chce se mi říct, čí styl mi to připomíná, ale nebudu tady nikoho lynchovat, teď zbývá jen čekat, až se vyloupne nějaký chytrák, co mně to s důvtipem sobě vlastním, políčko po políčku hezky osvětlí.

Sázka na jistotu využívajíc nemoc a umírání k nízkým pohnutkám v podobě získání nějaké té nominace, potažmo ceny... to přece na lidi platí, že? ... a kdyby to ty chrapouny dostatečně nedojalo, přidáme vinohrad a Bolka, sypajícího ze sebe nářeční perly a to by bylo, aby nebylo! Tak nebylo.

Takže, tohle hodně hluboké fanfánovité retro s kolorem identickým tak, že věk snímku prozradí snad jen špatně zaretušovaný chemtrail na azurové obloze, si rozhodně nepostavíte do fronty kousků, které musíte vidět. Oč většího překvapení se dočkáte! Jasně, že ten francouzský princ Miloslav je stejně otravný jako kterýkoliv jeho předchůdce, o nekonečných šermířských soubojích nemluvě, ovšem Fuséeho podání překonává všechna klišé žánru tak, že je v podstatě obrátí ve svůj (a divákův) prospěch... a to tak, že neodolatelně.

Tu vánoční atmosféru zamaskovali dokonale, zrovna jako všechno ostatní... včetně krásy Barbary Stanwyck, a to navzdory nevzhledným komparzistkám.

Nějak si nedokážu představit, co by si se snímkem počal někdo van Goghem, jeho příběhem i dílem nepolíbený, ale takový nedouk snad ani neexistuje... já ale mluvím jako Vincentova velká obdivovatelka, jak nesmírně dramatického života, který mě nepřestane dojímat, tak jeho jedinečných obrazů, jenž působí i ve své statické formě nebývale živě a energicky... a což teprve, když se spojí štětce umělců s dovedností animace a herci se použijí jako rekvizity - pak ožívají skutečně a vám tak malířovi známí, přátelé, domy, lokály, sluncem prohřáté ulice, horkem zvlněná krajina i mihotavost hvězd na noční obloze připadnou tak důvěrné, že snad zahlédnete sami sebe usrkávat absint, tu zelenou van Goghovu múzu, na terase noční kavárny v Arles... Dokonalému požitku uškodila scéna v obilném poli, která působila ploše jako na kouzelném paloučku ze Studia Kamarád blahé paměti, jinak tedy velmi osvěžující podívaná!

Možná jsme mohli strávit poetické odpoledne, nebýt zrovna novoroční večer, kdy lze vcelku zavedeně očekávat alespoň jednou v roce slušný český film, na který budeme po zbytek roku v dobrém vzpomínat... no takhle - až budete mít cestu, pane Svěrák, zastavte se, nezáživně povyprávím o naší rodině, sousedech a dětství v pohraničním zapadákově, kde se patrně také neuděje nic, oč by divák stál (no, možná Voříškovou v kombiné bychom mohli někam nasunout), ale rozhodně v něm nezbude žádný prostor k pošpinění skupin osob a národností, které se momentálně nenacházejí na doporučeném adoračním seznamu, stejně jako neposlouží k již zlidovělému českému sebemrskačství se záměrem umělého vyvolání viny a národního neuvědomění. Ani nevím, jestli je mně víc smutno nebo stydno.

Konečně jednou něco, při čem se nemusím stydět za dobu, které jsem součástí... Díky za obočí Emilie Clarke, návrhy kostýmů a nečekanou nepředvídatelnost, ač s koncovkou, se kterou hluboce nesouhlasím, i napříč snahám nazývat ji důstojnou...

... Svět kosmopolitního muže je však členům rodiny příliš vzdálený a nepředstavitelný, než aby mohlo dojít ke smíření a naplňujícímu prožití posledních společných chvil... a já řikám - než aby mohlo dojít k čemukoli, co vám vezme hlava! A kde je Dolan naučil tak řečnit, v nějakým zaplivaným námořnickým hampejzu v Panamě? Z vleklého sledu detailních rozpaků jedno velké nedorozumění.