Matty

Falešný úsměv, oblek sladěný s barvou hlasu, jazyk naostřený k diplomatickému přetnutí jakkoliv záludné otázky, zásoba slov, které říkají zdánlivě všechno, ve skutečnosti vůbec nic – pluk poradců odvedl špičkovou práci. Vycvičili další opici. Tohle napínavé politické drama považuje všechny nekalé politické praktiky za dobře známé, nezískává si naše sympatie halasným vykřikováním „podívejte se na to svinstvo!“, spíše se táže „existuje jiná cesta?“. Chtějí vlivné osoby, aby existovala? A ty méně vlivné, obyčejní lidé? Kandidát má přirozeně chytrý scénář a charismatického protagonistu, jehož závěrečnou „proměnu“ lze vnímat jako ideální kompromis stejně jako „evoluční“ postup na vyšší příčku, kdy pro vás přestává existovat hranice mezi pravdou a lží. Je nad věcí, anebo jej ona věc kompletně pohltila? Sejde na tom, když ten sympatický pán v televizi byl zjevně upřímný, což, ač by tomu mělo být jinak, v žádném případě není běžné? Nejsme nakonec všichni cvičené opice? 70%

Se správným hudebním podkresem adept na absolutní vánoční klasiku. Cesta sobího spřežení by v 50. letech skvěle zapadla do nějakého filmu Eda Wooda, dnes do nějakého filmu Michela Gondryho.

Jedny z prvních střihů a triků v černohumorné grotesce o ženě, která se stane Mary Poppins proti své vůli. George Albert Smith byl jedním z představitelů tzv. brightonské školy.

Nechtěný, ale přesvědčivý důkaz, že celý Hollywood je o penězích a o politice (republikáni, demokrati, komunisti - všichni jedna rodina), ne o umění, jak ve své řeči tvrdí Beatty, nepochybně neoceněný za těch pár filmů, v nichž hrál/které režíroval (vážně mimochodem sklidil více cen, než v kolika hrál filmech). S rukou na srdci mu zase třeba přiznat největší zásluhu na vzniku Bonnie a Clydea, nadto – vydařené proslovy Roberta Downeyho Jr. a Dustina Hoffmana by jinak/jinde nezazněly.

Snad až příliš oldschoolová rambovská variace o dvou zásadových skautech, vyvedených z míry světem, který žádných zásad nedbá. Učitel a žák, jasná páka, jenže kdo je kořist a kdo lovec? Tyhle dvě role jsou střídány výrazně častěji než výrazy na tváři Benicia Del Tora (oproti Slyovi je ale stále žabař). V tomhle přímočaře nalajnovaném střetnutí dvou mužů není místo pro nýmandské poldy z města, kteří jsou jenom palivem pro Del Torovu kudlu. Ten zjišťuje, že vám sebedokonalejší zvládnutí pravidel bude houby platné, nebudou-li pravidla dodržována. Mít více scén grády té závěrečné, kdy se chlapci celkem věrohodně řežou, a méně onen punc posttraumatické retardovanosti („jsem zlej magor, protože válka“), s chutí jednu hvězdičku přisadím. 65% Zajímavé komentáře: POMO, tron, Eddard, Jordan, cheyene, JohnFarst

Film Děkujeme, že kouříte už mi mnoha scénami nepřijde tak absurdní.

„Basically, here, shit happens“. Absolutní pravda neexistuje a pokud ano, nelze ji jakýmkoliv způsobem zaznamenat – zhruba k tomuto závěru dochází po devadesáti minutách dost možná nejkontroverznější snímek Briana De Palmy (na IMDb jakoby neexistovalo jiné hodnocení než 1/10 a 10/10). Třebaže vychází z reálné události (opakované znásilnění irácké dívky americkými vojáky a následné zabití ji i její rodiny) a snaží se budit dojem maximálně autentického materiálu, jeho cílem není „pouze“ rekonstruovat skutečnost a dosáhnout zdrcující síly Letu číslo 93. ___ De Palma pracuje paralelně s mnoha mediálními vrstvami. Ze dvou, později z mnohem více videomateriálů diametrálně odlišného pojetí zjišťujeme, co dělá takový průměrný americký voják v Iráku, že tam vlastně nic nedělá, a co to s nim dělá. Psychický rozklad sebevědomých „zabijáků“ v paranoidní trosky (za vydatného přispění nehumánního drilu nadřízených) je jen jednou stranou krystalu nebývale komplikované struktury. Při zvýšeném stresu každý potřebuje dříve či později uvolnit nahromaděný přetlak, proč tedy jako oběť nevyužít obyvatele „podmaňované“ země (MY jsme dobyvatelé, NÁM to tady patří, oni musí přijmou NAŠI úžasnou demokracii) a nedoufat, že bude celý incident v rámci zachování dobrého obrázku o „amerických chlapcích bojujících za dobrou věc“, zameten? Jenže žádný (zlo)čin se neobejde bez následků, pročež také Iráčané berou záležitost do svých rukou a celému světu představí svou verzi spravedlnosti (zde můžeme řešit rozdílné záměry při natáčení „pravdy“ Američany a Iráčany). Absurdní popravou „viníka“ se kruh navenek uzavírá, zároveň ale dává do pohybu další mechanismus, ničivější než předchozí. ___ De Palmu je těžké nařknout z černobílého vidění světa, vychází z jednoduché filozofie, že když dojde k jedné věci, bude následovat věc další a pak další a další, pořád dokola – nekonečný cyklus, který těžko někdo zastaví, což nás však nezbavuje práva znát jeho pravou podstatu, jinými slovy znát neredigovanou pravdu. S tím vyvstává nejpalčivější otázka, jež filmaře trápí od vynálezu kinematografu – kde leží hranice mezi realitou a fikcí? Jsou závěrečné fotografie obětí americké invaze dostatečně výmluvné, aby znepokojily i ty, které nechal zbytek filmu chladnými? Ale co si potom máme myslet o zakomponování fotek dvou fiktivních filmových obětí? Tato drzá podvratnost jenom zdůrazňuje, že v konečném důsledku pouze režisér (či jiný tvůrce výpovědi) určuje, kde končí realita a začíná fikce. Toto nenápadné upozornění „nevěř všemu, co ti říkám“ lze současně brát jako De Palmovu pojistku proti osočování z příliš zjevného dodržování tradičních vyprávěcích technik (tzn. po celou dobu neztrácíme přehled, kdo, co, jak a proč, nemluvě o technických detailech, kdy byla bezpečností kamera ve skutečnosti těžko vybavená mikrofonem). 80% Zajímavé komentáře: Renton, Bluntman, O*R*I*N

Jedna zasedačka, sedm lidí a pytel plný proradných fíglů. Mám rád tenhle typ filmů, jež dokáží z minima vytřískat naprosté maximum. Jak vyjít coby vítěz? S cynickým úšklebem přehopsat přes mrtvoly, jít stále dál a dál a neohlížet se zpět, dle hesla „po nás potopa!“?. Poslední symbolický záběr jakoby se skepticky ptal „a k čemu to celé vede?“. Ano, k čemu to celé vede… jenže – koho to zajímá? 90% Zajímavý komentář: Aiax

Dívčí, tzn. méně chlupatá variace na čtyřicetiletého panice, podpíraná ze stran Zbouchnutou a Juno. V tuzemsku nestydatě neznámá Tina Fey má na svém scénáristickém kontě nějakých 170 epizod Saturday Night Live, 37 epizod stále kypícího seriálu 30 Rock a ojedinělou, byť nedoceněnou „dívčí komedii“ Protivný sprostý holky. Baby Mama, ke které scénář nenapsala, kterou ani nerežírovala, ve které však hraje svou první hlavní roli, nahlíží na klišé romantických filmů ze stejné perspektivy jako samotná Feyová. Ženy v tomto filmu rády mluví s mužskou neomaleností o svých specifických problémech, aniž by tím jejich jakkoli trpěla jejich křehkost. Pod hodně drsnou skořápkou Angie, stejně tak pod hodně chladnou skořápkou Kate se skrývají citlivá, starostlivá i hravá a umírněně drzá stvoření. Obě v průběhu filmu odkrývají své masky se slibným náznakem, že nakonec poznáme, kým vlastně jsou. Právě uspěchaný konec, dlabající na dosavadní snahu ignorovat přirozený hollywoodsko-romantický dějový vývoj, dodává této sladkosti na hořkosti. Vysokou míru režisérského umu nevykazuje ani debutující a vlastní scénář adaptující Michael McCullers. Spousta dialogových scén by při nápaditější režii pozvedla koutky mých úst o dva až tři milimetry výše. Herecké výkony obou dam, jež i při množství odrazujících povahových vlastností svých postav zlákaly mé sympatie, jsou pořadím, nikoliv významem posledním důvodem, proč bych Baby Mama neprozřetelně nestavěl vedle lecjakého druhořadého výblitku o ženách, které ke štěstí a princi s peroxidovým úsměvem přišly. 75%

Nízkorychlostní Speed Racer. 55%