Scalpelexis

Mluviti stříbro, mlčeti zlato? Komi-san by mě přesvědčila, bohužel, o opaku. Série krátkých sketchů ze života spanilé, ale za to stydlivoučké a verbálně nekomunikativní středoškolačky přináší mix legrácek a "wholesome" situací, které by pro běžného teenagera nepředstavovaly obtížnou překážku.. ale pro ostýchavou Komi je každá doslova životní zkouškou. V tomto ohledu je anime originální a komunikace Komi s okolním světem mi zábavně připomnělo sympatickou Celty z Durarary. Úvodní díl navíc má vyloženě hvězdný rozjezd překrásně poetickou scénou ústřední dvojice u tabule a moc se mi líbil nápad (i když je teda takový "facebookový") o nalezení 100 kamarádů. Tenhle záblesk žel nevytrval moc dlouho a Komi kvapně sklouzne do velmi klišoidních šablon anime ze středních škol, který nad vodou drží jediná proměnná - postava Najimi (kterou si užila výborně přehrávající seiyuu Rie Murakawa). Nejsem vyloženě kritický k páru Komi a až nesnesitelně obyčejného Tadana, ale překvapivě to nejsou oni, kdo žene děj kupředu, protože být to na nich, tak se za celou stopáž nikam nedostaneme. Jsou to postavy milé, ale strašlivě pasivní. Dobrosrdečné, ale šíleně nekreativní; vývoj jejich vztahu bez vnějšího načipovaného leteckého turbodmychadla Najimiho by byl na hranici mezi ospalostí a umíráčku. Uvítal bych jako znak posunu a pokroku, kdybych neustále nedostával popisky, co se s Komi děje, když je nervózní - aspoň trochu zainteresovaný divák to po úvodním seznámení pozná! Nápodobně mi nebylo dvakrát po chuti, když se Komi velmi záhy sympaticky snaží o mluvenou konverzaci, aby děj následně podobné pokusy absolutně vzdal. I když po 2 dílech smutně nikdy neuslyšíme jakoukoliv zmínku o hledání stovky kamarádů a teskně nostalgicky zavzpomínáme na nedosažitelnou romanci tabulového seznamování, Najimiho ztřeštěnost, vypočítavost, excentričnost, duchapřítomnost a komediální potenciál tunu neduhů vyžehlí. V tomhle je forma sketchů jedna z největších výher a dává prostor Najimiho postavě neustále vymýšlet nové a nové scénáře drobných nesnází a patálií pro nebohou Komi k překonání. Není to ale málo, Antone Pavloviči? Pro mě je. Vtipu je tam tak akorát, ale romantické náznaky nabývají spíše vizuálních upozornění než těch atmosférických. Absurdnost přijímání Komi jejím okolí rychle přestane bavit a zbytek postav je dost neoriginální, přetáhlý a lehce zapomenutelný. I když Komi nepředstavuje žádný klenot, jsem rád, že studio OLM konečně nalezlo předlohu k slušnému anime. Lehký nadprůměr a nevyslovené "díky".

Žalostný a nuzný cashgrab, který třetinu stopáže tráví vzpomínáním na díly předchozí, třetinu nelogickým trajdáním se zmateným Reevsem a zbytek jsou pokusy o křečovité vtípky, nepovedené rádoby cool scénky (Harrisův proslov o bullet timu byl tááák trapný) a akce, která zoufale pozbývá invenci. Je naivní, jakým způsobem se Wachowská snaží vykopat z hrobu postavy, které jsou nově zvátrněné jinými herci (protože mnoho původních, díky Bohu, odmítlo). Vybudovaný svět má jistou perspektivu a potenciál, ale je to celé k ničemu, když k dosažení cílů scénář používá cheaty nápodobné z DOOMu. Chybí mi tu elegance, napětí, logika i původní parádně zakořeněná filosofie reality vs virtuálního světa. Co bylo, k sakru, špatně na "Mr. Anderson"? Usnul jsem u toho nudou.

Začínám si zvykat, že si tématicky k dodržování předvánočního klidu a pohody pustím něco adekvátně rozkošného: Loni Detroit Metal City, letos Prison School. Podobně jako u DMC musím vysoce ocenit a vyzdvihnout absolutní absenci zábran a hranic tvůrců. Prison School zařadí z 1. rychlosti na 5. během minuty a nemyslím si, že i Krauser by byl úplně připravený na tu tsunami nekorektnosti a bezbohých sprosťáren, kterou ústřední boy band přožívá. Všechny ústřední postavy jsou perverzní, sadističtí nebo masochističtí (anebo všechno dohromady) magoři, kteří vymýšlejí nové a nové způsoby jak přitopit na dalších zvrhlých eskapádách. A ono to zatraceně funguje! Kdyby mě někdo natáčel při sledování, tak by nejdřív viděl, jak se mi vše ježí (ať už na necenzurovaných nebo cenzurovanějších místech), pak si zakrývám obličej, začnu mumlat čím dal hlasitější "Ne, to snad ne" a postupně vybuchl v nekontrolovatelném smíchu. Úvodní díly o počátcích trestu jsou šíleně kreativní a dopomáhá tomu i zvrhle kouzelné vlastnosti účinkujících (doslova obětavý posera Gakuto, věčně nevyprázdněná Hana či pro prdel nedaleko chodící ředitel), karikaturní obličeje a absurdní náhodičky, kterých chcete víc a víc! Všechny tyto výstřelky ve středu seriálu naneštěstí dosti zevšední a zjistíte, že ne všechny postavy mají adekvátní porci času a dostatek hloubky (Andrew, Joe, trochu i Shingo), takže jsou časem upozaděny jak Gakutovy hračky na hajzlu. Nikdy bych nevěřil, že časem budu lhostejný k frekventovaným náhledům kamery zespoda pořádně propocených dámských genitálií a upřímně, přestal jsem fandit klukům v jejich prison breaku, protože mně paradoxně jejich otroctví bavilo nejvíc. Téměř nijaký příběh se schyloval k předpokládanému klimaxu už od první urinace, v závěru se to táhlo jak Andrewův chlup a přešlapoval jsem jak viceprezidentka, když ji nefungoval zip; začal jsem si přát cílovou čáru dřív než bych nečekaně doufal, protože anime už nemělo moc co nabídnout vyjma zdrcující a všedefinující otázky: Jste na oppai nebo zadky? Odpověď totiž není vhodné jakkoliv odbýt.. nai?! Pořádně zkamenělé 3*.

Když Kanata no Astra vysílala a já viděl character design postav, neměl jsem ochotu věnovat špetku pozornosti něčemu, co se tvářilo jako archetypální středoškolský shounen. Přes liknavá doporučení jsem tomu dál přecijen šanci a upřímně, úvodní díly mě v přesvědčení proklínat toto rozhodnutí stále podporovaly. Parta teenagerů na plánované cestě směr prázdninové dobrodružství se znenadání ocitne v neznámém vesmíru a musí se naučit s novou krizovou situací vypořádat ala Lost in Space; nic originálního, zvlášť, když výlet stále má velmi bezstarostný a příjemně dobrodružný podtón poznávání a vy tušíte, že postavám se zkřiví maximálně jeden vlásek jejich duhových kštic. Pokud ale někdě dokážu rozdávat vřelé odpustky, tak je to u seriálů, které mají kvalitativně stoupající tendenci. Těch je jak šafránu (typicky si vzpomenu na Gosick) a Kanatu do této vzácné kolonky rád přidám. I když je všem jasný, že vše není tak jak se zdá, friendly adventure se změní v drama v přesnou chvíli a diváci začnou být ostřelováni účinnými zvraty. 1. a 2. pravděpodobně vyhlížíte předem, ale 3., 4., 5. už jsem Neovsky neuhnul ani já a především přes jejich až přehnané množství mi naopak přehnané vůbec nepřišly! Vykreslená detektivní mozaika v mých očích a mysli dosáhla smysluplného ztvárnění a byl jsem příjemně užaslý, k jakým sympatickým nápadům až autoři sáhli. Na to, jaké sousto s vysvětlováním bylo ukousnuto a na které by se hodilo mnohem víc dílů, bylo vyprávění skloubeno s grácií a umem (chválím volbu 40 minutové délky prvního a posledního dílu). Ono to působí jako samozřejmost, ale kolik já zažil podobně obtížných zpackaných závěrečných doskoků na prdel. I když je konec až moc dojezdový (mírně syrovější by byl údernější) a Kanata no Astra má daleko k jakémukoliv opus magni, podobně odvážné projekty bych odmával i zbylou levou rukou. Vizuálně od Lerche rutinérsky zdařilé. Slabší 4*, ale za to příjemně překvapivých.

Vezmu (resp. minimálně se pokusím) to zprvu z nezasvěceného a objektivního pohledu a po značně nepřesvědčivých úvodních trajlerech, ze kterých nejednomu anime fandovi běhal mráz po zádech, z toho hraný Bebop vytančil slušně. Na hlavní trojici se dá relativně snadno zvyknout, dialogy mají ten správný mix vtipu a šarmu, herecky to hlavně od Choa a Shakira je nadprůměrný, povedená stylizace a vesmírné kulisy jsou atraktivní a hudba je doslova sexy (že se divíme, když si přizvali zpět legendární Yoko Kanno!). Děj si často najde čas na odlehčenější části a jak jsem se bál, že akce by mohla pokulhávat (vadily mi momentky, kdy to na vteřinu-dvě stopli), byl jsem spokojen i na této frontě. Co mi naopak nevyhovovalo, byla otravně všitá linka Syndikátu do každého dílu, která mě ukrutně nebavila. Zde bylo znát, že když se takto autoři rozhodli, chtě nechtě už se nemůžou opřít o předlohu a musí začít vymýšlet něco svého, což jim zrovna dvakrát dobře nešlo. Když tímhle slowfoxem se dostanu ke srovnávání s kultovní anime předlohou, začnou nedostatky v adaptaci vyplavávat na povrch. Dokážu snadno přeskočit detaily typu, že Spike by měl být hrán někým o dost mladším a Faye je zábavnější v podobě neurotické femme fatale. Líbila se mi víc původní epizodovost, větší uvolněnost a bezstarostnost děje a postav na onom kresleném plátně; bylo to celé víc zabalené do cool hávu a vtipy se valily s kadencí kulometu oproti místy křečovité nervozitě této show. Nejhorší jsou ovšem záporáci, protože celý ten ansámbl kolem mamlasoidního a ufňukaného Viciouse je katastrofální oproti onu chladnému a kalkulovanému zabijákovi z předlohy. Vše dorazil odporně neuctivý a překombinovaný závěr, nesmyslně mutující postavy do sfér mého osobního nepřijatelna. Vůbec nechci vědět, kam by hraný seriál mohl pokračovat, protože už z toho začaly prosakovat nedospělé kličky nechvalné síly přátelství a lámou tím předešlé standardizované chování postav. Nicméně nejde popřít, že tato série našla solidní kompromis respektu k předloze a vlastní kreativity, aby nabídla ucházející zábavu, kterou mezi adaptacemi anime vzácně nalezneme. 3*

Wow! Takový rachot jsem od 86 nečekal, ale tohle dunělo všemi dostupnými kanály. Přesně, co si pán šefkuchář objednal.

Představte si svět. Svět, ve kterém jsou ninjové, kteří mají něco společného s goblinama, střílejí zakřivené šípy a cestují v ponorce kolem Evropy. Tu potkají dámu bělovlasou s nizozemským jménem, která je zachráněna dvěma vypadajícími Anglány z důchoďáku na ostrově podobné Tortuze v doprovodu pomeraniana. Čekají je nahodilé výpravy ve společnosti terminatora a pirátek z poutě kvůli obrazu panenky La Puzzle a pro kvádr skla za záhadami světa, na který si nikdo nemůže vzpomenout. Fén a Sníh si vymění bonk, tanec a vlasy; konec. Chápu Váš zmatek a pokládám si stejnou otázku, kterou si pokládáte i vy: Kde je James Bond, Formule 1 a boj za nezávislost Jupiteru? Se vší upřímností, scénář je takový brajgl, že by se ho lekli obyvatelé Luníku 9. Respektuji opulentní kreativitu paní scénáristky, její honosné vize, ale nejde si vymyslet 23 záhad a 59 konspirací, když neumím dotáhnout jedinou. Anebo je případně hlavní postava vyřeší tak, že Indiana Jones, da Vinci a Einstein vypadají jak naprostí nýmandi. Drtivá většina postav má důležitost sypače soli na poušti, padouch je klubíčko neštěstí s fetišem na plakáty a vůbec spousta z nich zmizí z plátna rychleji jak Frantíci z války. Logika a fyzika hadr - postava třeba v klidu dopádluje plachetnici. Léčit zranění? Kdo na to má, proboha, čas, že? Motivace charakterů bylo running sushi, nevěděl jsem, kde mi z příběhu hlava stála a tak jediný trochu rozumný prvek je přítomná něžnější romance, která sic nepřináší nic, co jsme neviděli a byla místy přehnaně patetická, ale našel jsem si chvilky, které se mi zalíbily. Nevadily mi zakomponované prvky dobrodružství a feel západní zemské hemisféry. Hodně mě potěšila až doslova disneyovská kresba, ale tím je výčet pozitiv finito. Příště to chce si utřídit myšlenky, umírněněji zorganizovat výpravu, aby fenotyp podobného anime měl úspěch a já jej pak nemusel takto fénovat mým neskrývaným zklamáním (navíc delší vlasy se fénují lépe!). Prádzné vázy si nechte. Těsně dosažený 3*

Může vytrvalé romantické dobývání na X způsobů přinést kýžené ovoce (vyjma ananasů na pizze) a lásku? Koikimo se Vám bude snažit ukázat a dokázat, že nemožné to není, i když je věkový rozdíl mezi aktéry na hraně společenského přijetí. S age-gap tématikou se nám protrhl pytel a není mi to nikterak proti srsti; jen je třeba opatrnosti, protože s neohrabaným zacházení by došlo na nejhorší divácké přijetí. Pokud se Koikimu něco v mých očích nepovedlo a hodně se mi příčí, tak je to odpudivý charakter všechoschopných Jesus-kunů a hranice neznající stalking. Oboje se snoubí v hlavní postavě mírně narcistického Ryoua, kterého na potvoru seriál vcelku lacině a mechanicky od samého počátku neskrývaně haní. Připomněl mi podobně nepohodlného Takumiho Usuie z Kaicho wa Maid Sama, ale narozdíl od tamtoho fuj-slizouna byl Ryou příjemně uvědomělý, společensky kultivovaný a úlisnost v jeho slovníku neexistovala, takže i přes jeho nesnesitelnou vtíravost mi šlo nad ním přivírat oči. Nepřiměřenou reakci vůči jeho chování zachraňovala jeho vytoužená mladistvá Ichika, která ho s okázalou nevinností a zatvrzelostí zdravě odbývala a nechala figurky v konstantním civilizovaném šachu. Koikimo je totiž neskutečně konzistentní, se všemi výhodami a nevýhodami. Od prvních minut jsou kostky vrženy, hřiště napevno nalajnované a anime se nikdy, ale zatraceně nikdy nesnaží diváka podrazit. Na druhou stranu z opačného úhlu děj nikdy nepotká byť jediný retardér, postavy neprovedou žádnou kulišárnu a tak po prvním díle by sázkovky ani nemohly vypsat kurzy na to, jak to vše dopadne, protože je to tak nešťastně zřejmé. Nemůžu ani říct, že bych se hurónsky smál, ale pár milých gagů mě potěšilo a sem tam jsem se přistihl, jak mi někdo vytouženě zvedá mandle nebo naopak hladí sentimentálnější srdíčko. Nakonec největší plus celého díla je, že jsem se necítil jako divák nikdy uražen, ponížen a scénář byl pro mě překvapivě inteligentní a šarmantní (i když konec klasicky začal mít náznaky drobných nesmyslných rozhodnutí). Postavy a jejich vztahy nepřehánějí a hrají 100% férovou hru; to vážně jsem nenalezl byť jediný trapnější moment? Wow! Menší obdiv skýtám vůči průměrnému character designu a zhoršující se animaci kolem 10. dílu, ale od menšího studia NOMAD se nedaly čekat jakékoliv zázraky. Koikimo zdaleka není brilantní a neobjevuje Ameriku; tématicky konzervativnější audienci dost možná i naštve, ale v drop vodách jsem se nikdy neocitnul a odcházím mírně spokojený. Nejtěsnější a značně subjektivní 4*, because it's not disgusting to call this a decent anime.

Zakomponovaná klasická hudba se zvědavostí, jak doposavadně efektní střídavá spolupráce MAPPY a MADHOUSE se vyvine, udržují mou pozornost na vysoké úrovni. Hlavně ať je to blíž Madoce než Symphogearu.

Ergo Proxy je věru jeden úlisný falešný prorok: Zvěstuje a slibuje grandiozitu, věci svaté a naopak katastrofické; povídání o Bohu, životu a vůbec. Tlachat by mu šlo, ale realita je nad těmi zataženými mraky úplně odlišná a všechny tyto pohádky kvapně ztrácí nit. Famózní úvodní díly jsou nadopované adrenalinem a dokonale proložené otázkami, které mě bláhovou radostí přišpendlily do sedačky až jsem brečel. K mystériozním noirovkám mám hlubokou afinitu, promyšlené ohavné a robotické dystopie bych obědval každý den a všechno bylo zahalené za zakouřenými oponami všude, kam jsem se podíval, že jsem se na onu průzkumnou cestu samou nedočkavostí třásl. Ono se to ale někdy pokazí, že? Až moc brzo. Obrovský nerožvejkatelný kusanec filosofie na jedné straně, další nekonečná porce lehcé dotčeného existencionalismu, karikaturní narážky a hinty k důležitým dějovým prvkům, to vše v mrzce nudném mnnohodílném středu, kdy seriál doslova úmorně zuby nehty přežívá. V tuto dobu jsem neměl nejmenší tušení, co se na plátně děje a hlavně proč. Co tam vůbec dělalo hned několik úplně nesmyslných, z kontextu vytržených epizod? Jestli tam byl někde pokus o vtip, tak ten byl jak z Babicovy kuchařky. Jako totální iracionální výsměch poslouží zjištění, že celá biblická cesta za poznáním je naprosto zbytečná a je třeba se na potvoru vrátit. V tu dobu už jsem byl tak psychicky zlomený, že i trollící Pino byla svými dětinskými hláškami mé hlavní útočiště. Díky Bohu konec přidá do kroku, symbolicky se vrátí k stylu úvodu a servíruje důstojné zauzlování zmatených linek do něčeho rozumného, i když ne tak uspokojivého a zároveň podivně připomínajícího NGE. Oceňuji pokus o tento druh ultravážné epiky a tématicky Ergo Proxy těžko hledá kolegu, nicméně nemůžu si pomoci: V konečném důsledku je to solidní nepořádek, protože nikdy to nepůsobí uceleně, hmotně a jako jednolitý myšlenkový tok. Podobně nekonzistentní je i kresba, která se pohybuje od úžasné po hodně ujetou; dle nálady asi. Zaujmou anglické OP a hlavně známé ED od Audioslave. Nerad dávám Ergu Proxy pouze lepší 3*, protože tohle mělo náběh na něco fantastického, ale ten doskok byl s těžce nemotorným dopadem na sedničku.