bloodcraft

Volejte sláva a tři dni se radujte. Češi se konečně vedle nekonečných rádoby psychologických a směšně feministických seriálů o zvrácených vztazích a „ze života“ pokusili natočit klasický sitcom a i přes občasně zvýšenou hladinu trapnosti to funguje. Nezbývá než doufat, že podobných počinů, a tentokrát bez nepříjemných dětských nemocí, se brzy v české produkci dočkáme více.

Ani svou fontánou mě Darren nepotěšil. Přenudný začátek pomalu přechází v docela slušný konec a režisér nám opět ukazuje své manipulátorské umění.(i když už ne tak prvoplánově jako u Requiemu za sen) Řekl bych, že vysoké hodnocení tohoto filmu pramení z toho, že dokáže ukojit divákovo sebevědomí. Ten se nechá uchlácholit pocitem své „chytrosti“, když dokáže pochopit něco tak zdánlivě divného a složitého, ve skutečnosti však vcelku plytkého.

"Pohleďte! Před námi je nový vynález profesora Profesora! Přístroj na měření lidských duší! Dušeměr!" Jednoznačně nejdivnější a nejúžasnější film, jaký jsem kdy viděl. Mistr Tarkovskij neopakovatelným způsobem vypráví příběh o putování tří archetypálních postav: stalkera, spisovatele a profesora do tajemné Zóny, která prý dokáže splnit každé jejich přání. Cestou míjí artefakty své malé civilizace postupně se rozpadající, zarůstající travou a navracející se zpět přírodě, z níž kdysi vzešly. Tři postavy na své cestě za štěstím, kterou si probíjejí házením železných matek po snad ani neexistujících nebezpečenstvích, vedou ty nejpatetičtější monology, dialogy a trialogy, a bojují s nástrahami podivné Zóny, spolu navzájem, a především sami se sebou a s pustou jednostraností svých názorů a životních filozofií. Stalker se svými předlouhými záběry, meditativní hudbou Eduarda Artěmjeva a verši režisérova otce Arsenije doslova vysmívá vší zbylé světové kinematografii a diváku nezbývá, než němě zírat na ztemnělou obrazovku po skončení tohoto ruského veledíla.