Zazie

Pár roztomilých hlášek (u Mrtvého moře nám chcíp motor a u Lourd zázračně naskočil), ale jinak pomalé, zdlouhavé.

Kde jsou ty doby, kdy francouzská komedie znamenala záruku dobré zábavy. Bratři Sestrovi to rozhodně nejsou. Ještě když se tito dva začínající ambiciózní filmaři snaží všemi způsoby dostat na soukromý večírek proslulého producenta, aby ho přesvědčili o genialitě svého scénáře, vypadá to na pěknou taškařici. Pak se ale začne střídat trapnost s nudou, jakž takž dobrých nápadů (videokazeta slavného hypnotizéra pomáhající léčit nespavost) je jako šafránu. Dodívala jsem se na to jen proto, abych - slovy Mistra - zjistila, jestli bude druhá půlka filmu stejně špatná jako ta první. Byla ještě horší.

Nechápu tu přemíru odpadových hodnocení (patrně předsudky vůči pojmu "německý katastrofický film"). Zas takový průšvih to nebyl. Jde o standardní katastrofický film vycházející z osvědčeného schématu, které zavedli pánové Scortia a Robinson: nejprve se důkladně seznámíme se všemi postavami a jejich soukromými životy, láskami, problémy, tužbami, průšvihy, plány, přitom někde v pozadí už doutná katastrofa, nabírá na síle, aby to v druhé půli filmu rozbalila s plnou parádou. Vizuální efekty jsou na televizní produkci velmi slušné. Navíc umístění děje ke skutečnému vulkanickému jezeru, které by se teoreticky mohlo podobným způsobem probudit, dodává na atraktivitě (co kdyby tak začala soptit Milešovka?). Takže moje největší výtka je přemrštěná stopáž, která je asi důsledkem původního záměru, že to bude minisérie. Ale k pochopení emocí postav opravdu nejsou nutné nekonečné detaily hledících tváří.

Tenhle seriál jsem tu kdysi marně hledala na diskuzi, až jsem ho náhodou našla. Někdy koncem 80. nebo 90. let ho dávala ČT v rámci Studia kamarád, už si nevzpomínám, pod jakým názvem. Je o princezně, která se neuměla smát a otec král ji slíbil dát tomu princi, který ji rozveselí. Tak se na divadelním jevišti střídají princové (co díl to jeden) a snaží se svými kousky pobavit princeznu sedící v lóži. Žádnému se to nepodaří, takže je volný prostor pro další díl a dalšího prince. Celé je to taková formalistická hříčka, snad zajímavá po výtvarné stránce, ale dějově ani náhodou. Nevím, jak to baví děti, mně ty čtyři minuty každého dílu připadaly nekonečné.

Víc než příběh človíčka, který si skočí na skleničku a vrátí se po třech dnech jako umělecké dílo, mě nadchla ničírna bankovek, kde jsou zaměstnanci hodnoceni podle toho, kolik toho zničí ("Vy jste dnes málo zničil." "Já vím, já budu ničit přesčas."), a čas od času se někdo zblázní ("Ne, já nejsem poctivý. Já si to doma slepím.")

Úplně normální filmový muzikál 60. let. Což myslím jako pochvalu.

Běžné spotřební zboží.

Až to budou příště opakovat, tak si to nepouštějte: zjistili byste, že narozdíl od Járy Cimrmana Sherlock Holmes nikdy neexistoval. Ale pokud vás zajímá metoda spisovatelské práce, osobnost Arthura C. Doyla (a trochu Oscara Wilda) a malinko zajímavostí o viktoriánské éře, tak se na to jukněte.

Uměla bych si představit atraktivní film na toto téma. Jazzový klub se koncem třicátých let potácí v neutěšené politické i rodinné situaci; obé končí tragédií. V současné době vnuk majitelky klubu odhaluje tajemství, která měla být skryta. Ale ona to byla taková nuda, že jsem začala hledat v kuchařkách, co uvařím zítra k obědu. A ten konec - ten mě opravdu přikoval do křesla. V záporném slova smyslu.

Na každý díl tohoto seriálu jsem se těšila. Hradní duchové, tajné chodby... První TV pořad, který se podrobněji zabýval podzemím Proseckých skal. A charizmatický Jiří Podzimek, který tomu vždy dodal pořádného tajemna.