Renfield

Žádná krajinná krása Islandu, naopak Reykjavík jako město, v němž by chtěl málokdo žít. Lokace plné domů, jenž mají svá nejlepší léta za sebou a v nich žijících povětšinou rozvrácených rodin. Kameře však ani přes drsnost příběhu nechybí jistá poetika, i u těch nejsilnějších (nejhnusnějších) scén jsem měl díky ní pocit budoucí katarze, která přijde a je velmi dobře, že pouze částečně. Zprvu je to však varující a velmi rychlá série událostí, ve které není možno s nikým sympatizovat a to včetně Balliho. Čeká se na akci, která bude tou zlomovou, tou kde to Addiho parta přežene a dostane zasloužený trest. Jenže takových je tu mnoho, štěstí je však neopouští, proto se i drzost stupňuje. Druhá polovina zvolní, více pracuje s postavami, jejich rodinným zázemím, aby nastínila proč. Hlavní pozornost se pozvolna přenáší na Siggiho a s ním přichází trochu toho nadpřirozena, nečekaných věšteckých schopností. Siggi je rozhodně velmi zajímavou postavou, která projde nejzásadnějším vývojem, přesto mám pocit, že té snové poetiky (ano, nakonec přišla) mohlo být méně. V počáteční katarzi sice smysl dává, ale do drsné atmosféry příliš nesedí, stačilo jednou. Závěr však pocit ještě napraví. 80%

Zbytečné, ale především nezvládnuté inovace. V menší míře zůstávají kulisy, zajímavá kamera a typická práce s atmosférou. To nejlépe v hororových momentech, kterých je však pomálu. Děj se mnohem více zaměřuje na postavu Kronose, jehož příběh ale není dobře podán, takže příliš nezaujme. Tomu v jeho roli nepomáhá ani Horst Janson, který to charisma svých "klasických předchůdců" zkrátka nemá. Čekal jsem větší zaměření na akci, té je však také málo a zase nenadchne, i když v rámci žánru stačí. Odvar dřívějších Hammerů. 50%

Pierre-François cítí, že má v životě vše podstatné za sebou a že smrt, které se ještě vyhnul, zůstává poblíž. To mu logicky přináší těžké myšlenkové stavy, alespoň něž potká vzpruhu. Tou je pro něj Odile, se kterou si chce povídat a být jí poblíž, alespoň do doby, než své motivace změní a nutno říct, že ve filmu není jediný naprosto nečitelný. Jeho cíl je alespoň brzy odhalen (žádný elegán v letech), proč s ním však Odile tráví čas, jasné není, ona sama zůstává tajemnou. Není to však ku kladu děje, už jejich opětovné "náhodné" setkání budí dojem nezvládnutého filmu. Odile si však celkově zřejmě potřebuje něco dokazovat, je tu totiž dle jeho slov sympatický (pravděpodobně myšleno slizký) Jean-Jean, jediná postava, jenž si jde vlastně celý film za jasným podnikatelským záměrem, dobrá. Podobně působících pánských postav je tu však spousta, včetně pana psychiatra. Téměř závěrečná scéna, kdy se Odile rozhodne, je z tohoto pohledu vyloženě hnus. Silný závěr, jenž přeci jen něco řekne, už pocit dosavadního zbytečného guláše nenapraví a tak zůstává pocit, že to celé měla být pouhá "oslava těla" Emmanuelle Seigner a několika dalších, nic víc. 65%

Kritika poměrů a boj o záchranu syna, přesněji "vykoupení" z armády. Jedinečnost tomu však dává forma, syrová jak dějem, tak právě celkovým pojetím. Amparo ani ve složité situaci nepodléhá emocím, čímž tu nejsou žádné citově přestřelené scény. A že mohly být opravdu zblízka... Forma je totiž souhrou právě hlavní hrdinky a kamery. Málokdy vidíme něco jiného, než detailní záběr na její tvář a to i v případě, že s někým zrovna hovoří, ten někdo je často mimo hloubku ostrosti nebo záběr. Překvapivě to funguje na výbornou, kamera a světlo opravdu nadchnou a dávají příběhu, který sám o sobě není vůbec špatný, co se poměrů v jiné zemi týče, jiný rozměr. 75%

Pravděpodobně díky předloze, ze které tvůrci čerpali, nechybí Jagně podstatně propracovanější příběh, než měl Vincent. To však má i svá negativa, samozřejmě se z ní nevešlo všechno, takže některé postavy působí, co se jejich povahových rysů týče, poněkud zvláštním dojmem. Znát je to především na Antekovi, v jedné scéně by pro Jagnu udělal vše, hned v další se k ní chová dost neuvěřitelným způsobem, i když se v jejich vztahu a vztazích vlastně nezměnilo nic. Něčím podobným si však opravdu projdou všichni, dokonce i vedlejší postavy, které jsou však i na malém prostoru velmi dobře využity, charakterizují totiž místní poměry. Předsudky, pomluvy a všestranná závist jsou všude, stačí k tomu několik rozhovorů, jenž dávají ději a jeho směřování jasný smysl. Vizuálně film opět nadchne, mám však pocit, že tady ještě lépe funguje spolupráce s výbornou hudbou, která to celé posouvá o laťku výše. Stačí vzpomenout na scénu svatby či masopustu, první zmíněná začíná posmutnělým obřadem, aby se vše rozzářilo na svatebním veselí, alespoň zdánlivě. Druhá zase v první části s až hororovým nádechem a následným pokračováním v dešti, logicky už bez hororu. U obou je také dobře vidět, jak tvůrci pracují s vizuálním pojetím, tam kde je nejhůře, se vše zostří, téměř až do podoby klasického filmu, aby při opačných chvílích na povrch zase vystoupil barevný akvarel. 90%

Hned při oslavě narozenin je v náznacích patrné, že tady všechno tak idylické nebude, ale u náznaků také zůstane, film překvapivě nepouští blíže do rodiny, dokonce i samotná Chiara zůstává tajemná. Ten neosobní přístup mi k vážnému tématu nesedí, vše se odehrává téměř bez emocí, hlavní hrdinka si projde několika zásadními změnami, které se bez bližšího pohledu těžko chápou. Přitom kamera zabírá převážně detail její tváře, jakoby do ní chtěla nahlédnout, což ani Swamy Rotolo svým výkonem nepřipustí. Možná je tohle zvláštní pojetí záměrem, mě však k tématu nesedlo. 60%

Oproti Grindhouse traileru bylo kde přitvrdit, jenže Eli Roth po výborném Black Friday těžce ubral a nejvíce tím trpím to, co mělo být vrcholem všeho, scéna večeře. Ta hned v jejím úvodu najede na tu správnou atmosféru, její součástí je například kladivo a pak? Pak vlastně nic, velmi rychle zase končí a vracíme se zpět k identitě vraha, což vlastně ani tak zajímavé není. Podstatně lépe, ale také ne úplně dokonale, dopadla trampolína, která je tak po úvodu tím nejlepším. Přitom v Black Friday Roth výborně pracuje s napětím, především ta atmosféra před "otevřením" obchodu je na výbornou, to něco ve vzduchu je cítit a s přibývajícími minutami více a více. Není to úplně o jedné scéně, samozřejmě mi sedla retro atmosféra, spousta nostalgických filmových odkazů a solidně fungující parta na zabití. Ale doufal jsem, že se to bude tak nějak více držet traileru, že to prostě bude odvázanější masakr, jemuž by sedl i ten vizuál. 65%

První polovina je spíše dokumentárním pohledem do těžkého života rodiny farmáře. Ozvláštní ji především návštěva Shangchu, jinak žijící v klášteře, na čemž má očividně podíl v současnou dobu učitel Tagbum. Jejich opětovné setkání a pátrání v minulosti je velmi zajímavé, jenže tak nějak vyšumí, život jde dál. Ale už u nich jsou znát společenské zvyklosti a samozřejmě důležitá součást víry v životě rodiny. Ta se naplno projeví po smrti dědečka a opětovném otěhotnění Drolkar, jenž má v tomto případě rozum. Komediální prvky mi tak úplně nesedly, tady naštěstí ustupují dramatu, což je na síle příběhu znát. Film však neopustí svoji až meditativní atmosféru a vlastně i dávku jakési "pozitivity", což je vzhledem k tomu co se tam děje lehce zvláštní, ovšem ten pocit jsem měl. Problémy se rozplynou ve víře. 65%

Od úvodní scény mi přišlo zajímavé, jaké pochopení má Jára pro Karla, není totiž zrovna typ těch, co by ho následovali, a přece. Smysl mi dávala část, ve které se na Karlovi snaží vydělat, jenže potom se vše vrací zpět k obdivu a v cestě za mistrem, snad i hlubokému porozumění. Ze začátku mi úplně nesedl ten dlouhý odklon od zajímavé rodinné linie, ale postupem jsem jejich krátké a svým způsobem velmi tragické road movie přišel na chuť. Ale zpět k rodině, tam je totiž Jana, ta, které vlastně v jednom vůbec nerozumím, proč tam je? Každý tu má někoho sobě blízkého, ale Jana je v úplně jiném světě, její příklon k učiteli tak naprosto chápu, jenže... Ano, zase mě jednou bavilo zapřemýšlet si nad tragickými postavami Bohdana Slámy, ta deprese je místy hmatatelná a to tu svítí nejedno slunce. Výborný Jiří Mádl (mohlo ho být více), taktéž Aňa Geislerová a samozřejmě Diviš Marek. Závěr nemohl být jiný než nejednoznačný, pěkně si to v něm sedne. 75%

Rychlé střídání dne a noci, úplňku za úplňkem, ale hlavně nedořešené scény, které alespoň ve výsledku nejsou tak důležité. Střih tomu opravdu čest nedělá, navíc jeho zběsilost místy budí dojem, že jde o akční film, což atmosféře tak úplně neprospívá a především na ni to celé stojí. Naštěstí většina scén děj zpomalí a je tak zrcadlem časů dávno minulých, které jsou tu patrné v každé kulise, ale i lesu, mlze, jednoduše náladě filmu. První polovina je skutečnou poctou starým hororům jako celku, což jsem si opravdu užíval. Druhá částečně dodává psychologickou rovinu a mohla ještě více, kdyby Benicio Del Toro nepůsobil překvapivě znuděným dojmem. Hugo Weaving tak všechny přehrává a veškeré scény ve kterých se ukáže (není jich mnoho), si krade pro sebe. 70%