krauset

Pravý opak Blackwater. Rozmáchlá epizoda s velkým rozptylem, kdy každý důležitý příběh dostává své malé zakončení. Cersei odstřelí Baelorovo septum, k čemuž složí Ramin Djawadi mimořádnou hudební kompozici, a usedne na trůn v momentu, kdy Jaime vidí, že jeho láska spáchala přesně ten čin, kterému on v mládí zabránil a kvůli němuž před světem pozbyl cti. Bran zjistí, kdo byla Jonova matka, a Jon je prohlášen Králem Severu. Sam dorazí do Citadely, Arya naservíruje Walderu Freyovi „humble pie“ a Daenerys pluje do Západozemí. S trochou fantazie se to dá pokládat za závěr, pokud se vám nelíbí ten opravdový a nevadí vám otevřené konce. Nejlepší epizoda režírovaná Miguelem Sapochnikem. Žebříček epizod na TVZone.

Dokonalost. Od otvírací scény zaměřující se na napětí zvracejících vojáků v podpalubí. Přes bubny, divoký oheň, radu, Tyrionův proslov. Naprosto kompaktní epizoda, nejen soustředěností na jedinou událost, ale též tematicky. Je zde jasná souvislost mezi bojujícími a ženami a dětmi čekajícími na výsledek. Brilantní tím, jak si hraje s diváckým příklonem k jedné nebo druhé straně. Možná chceme, aby Lannisteři prohráli, ale bojíme se o Tyriona. Skoro lepší než samotná bitva je rozhovor Sansy se Cersei (což je jedna velký zločin Emmy na Leně Headey), která holubičce uděluje opilecké rady o vládnutí a úloze ženy dvora. Také nejspíš nejlepší výkon Sophie Turner. Druhá epizoda, kterou napsal pro seriál George R. R. Martin, je stravující a nezapomenutelná jako zelený oheň šířící se po hladině. Žebříček epizod na TVZone.

Svého času nejlepší drama Netflixu, které se ještě zlepšilo v řadě druhé, která staví méně na velkých událostech, potažmo charismatu Churchilla, zato vyznívá více melancholicky a podobně neepicky jako život. Je to vyspělá podívaná, báječně podaná, někdy pikantně privátní, avšak nikdy lacině skandální. Vyznačuje se velkým pochopením pro úkoly držitelů moci, kteří jsou téměř veškeré moci zbaveni. Dostáváme neornamentální zobrazení rodiny, která není nic víc než ornament. Kvality si seriál udržel i ve třetí sérii (epizoda s důlním neštěstím!). Já sice nejsem nadšený, když dojde k celkové obměně castingu (raději bych se spoléhal na make-up), nicméně Olivia Colman je bez debat jedinečná, Tobias Menzies jakbysmet.

První sérii Geniální přítelkyně, ač kvalitní, podlamovala přílišná knižnost, častý to problém literárních adaptací. Příliš mnoho voice-overu, příliš vysvětlujícího hlasu hlavní hrdinky. Ve druhé nastalo po všech stránkách zlepšení, a to jí zajistilo místo v mé top 5 nejlepších sérii roku 2020. Dramatickým vrcholem je tu překvapivě uvolnění v podobě prostředního prázdninového dvojdílu na Ischii (epizody 4 a 5, jež fungují i docela dobře samostatně). Komplikovanost přátelství Lenu a Lily sice je v malém pravděpodobně nejlépe zobrazeno na večírku v epizodě třetí, ale Ischie nabízí skutečné emocionální crescendo o zlomeném srdci. Drtivá podívaná pod vedením italské režisérky Šťastného Lazzara a Chiméry Alice Rohrwacher.

Lenny kráčí z vln na pláž, žena mu zapaluje cigaretu, kterou měla ukrytou v růženci, zapalovačem, který se schovával pod šňůrkou bikin. Následuje minutová zpomalená promenáda uprostřed spoře oděných žen, jež mají viditelně všechny zájem. Rockový nástup papeže Pia XIII. Nový papež si dával překvapivě načas s probuzením mladého papeže z kómatu (a výtečně fungoval i bez něj díky Johnu Malkovichovi), ale jakmile k tomu došlo, dostali jsme nejlepší epizodu roku 2020. Lenny nespěchá se svým návratem do Říma, místo toho se zdržuje v Benátkách, ubytován v paláci u svého kardiologa a jeho manželky. Manželství je poznamenáno neštěstím, jejich syn trpí myotonickou dystrofií. Následuje epizoda naplno se nořící do tajů a magie a zkoušení víry. Lennyho modlitba je jako souboj vůlí. A zároveň modlitba za naději. Barokní, pompézní komořina a epizoda na hranici náboženského vytržení. A nádherný odkaz na Michelangelovu Pietu.

Closer není o řešení vražd a posunu zápletky, ale o komunitě. Městečko Wind Gap každoročně oslavuje příběh těhotné jižanské ženy, která se během občanské války raději nechala vojáky Unie umučit, než by jim řekla, kde se skrývá její manžel, voják Konfederace. Adora je této slavnosti, která se odehrává na trávníku před její verandou, patronkou. A protože to vše bere velmi vážně, vezme dcery nakupovat šaty a Amma poprvé vidí (v pro diváky tísnivé scéně) Camilliny jizvy, na něž Adora reaguje větou: „Jsi zničená.“ Páteř epizody tvoří zmíněná oslava, Calhoun Day, během níž je každoročně inscenována hra připomínající oběť a smrt věrné ženy. Tu letos hraje Amma a Adora ja patřičně pyšná, čímž dokazuje, že když máte vkus na dekoraci podlah, neznamená to, že máte i vkus na divadlo. Camille se mezi vlajícími konfederačními vlajkami necítí zrovna nejlépe a další všudypřítomné jižanské reminisence bez zmínky o otroctví prozrazují cosi podstatného o povaze takovýchto slavností, kde je cílem slepě glorifikovat minulost. Epizoda vrcholí, když Adora přizná, že Camille nikdy nemilovala. Closer je nejzajímavější a nejuzavřenější epizoda série, která dokazuje, že Ostré předměty jsou nejsilnější jako sociální sonda do toho, jak se Wind Gap chová k ženám zjizveným obrazně i doslova.

Při sledování druhé série Westworldu jsem nemálo prskal, opravdu hodně mi toho vadilo. Ale ne osmá epizoda. Kiksuya, což znamená „pamatuj“, je díl velkolepý i intimní a pro mě nejlepším z celého seriálu. Indián Akecheta se poté, co z něj scenáristé Westworldu udělali náčelníka krvelačného kmene Ghost Nation, pomalu dopracovává k vědomí a paměti a hledá svou lásku. Roky se vyhýbá zabití, aby nepřišel o vzpomínku na ni, a nakonec za svou milou sestupuje do „podsvětí“, do haly se stovkami vyřazených výtvorů, odkud ji neumí přivést zpět. Konečně si ve druhé sérii Westworld dává načas, aby ukázal, jak se na jednotlivci, potažmo kmeni odráží Fordova hra. Přitom se tvůrcům povede udělat z nejobávanější atrakce parku nejlidštější figuru. Vidíme původ labyrintu i smysl jeho obkreslování. Akecheta si díky němu udržuje sepětí s minulostí a snaží se probudit co nejvíc výtvorů. Sytá režie plná velkých celků a záběrů na Akechetu putujícího krajinou a tlukot oddanosti dělá z Kiksuya odzbrojující díl, který téměř funguje (a bojuje) sám za sebe.

Věříte-li na Satana, používejte antikoncepci. Navzdory tomu, o čem by vás chtěla přesvědčit katolická církev. Edgar Allan Poe je jeden ze zakladatelů hororové literatury a zároveň je jedním z nejstarších, stále čtených, autorů tohoto žánru, pochopitelně vedle Mary Shelley, autorky Frankensteina. Za zakladatele gotického románu, k němuž se Pád domu Usherů řadí,  je však pokládán Horace Walpole s románem Otrantský zámek. Zmiňuji jej též proto, že jak Otrantský zámek, tak Ushery adaptoval velmi svébytným způsobem Jan Švankmajer. Poeův Pád domu Usherů přirozeně nepojednává o farmaceutickém magnátovi, ale skon rodiny, devastace jeho domu jak ve smyslu obydlí, tak rodu, oba příběhy sdílejí. Adaptace je to skutečně velmi volná, Flanagan si z povídky vypůjčuje zejména ladění gotického románu, který se vyznačuje lezavým děsem spíše než lekačkami. Tajemná nemoc, dědičné šílenství, rozvrat rodiny, vše prostupující temné síly... Zlá předtucha a temná minulost jsou páteří gotického hororu. Flanaganovi se povedlo tuto atmosféru přenést i do světa vysokých prosklených bytů a prostorných osvětlených loftů. Jak tematické, uvědomuje si totiž, že hororová zchátralost se musí odehrávat v nitru a že horor vždy nesl společenskokritické aspekty, obvykle poukazuje na nějakou společenskou hnilobu. V některých momentech připomínají Usheři rodinu Royů v Succession. Minisérie se neštítí ani literárního jazyka, často se dokonce objevuje recitace, honosí se i bravurními monology (citronový byznysový plán!). Jistá schematičnost prostředních částí a fakt, že Flanagan své seriály vždy obsazuje stejnými tvářemi, může některé diváky nudit, ale toto je prvotřídní hororové dílo. Komplexní, budící hrůzu, která jde v prví řadě z duše, znepokojující, s politickým poselstvím. Tento dům je na rozdíl od toho v povídce postaven na pevných základech a jen tak se nerozpoltí. Celá recenze na TVZone.

Nehledě na to, jakou nadšenou reakci si přečtete (včetně mé recenze třetí řady), žádný superlativ nemůže plně vystihnout brilantnost Boje o moc. Jesse Armstrong vytvořil dokonale aktuální satiru vysokého korporátního prostředí, v níž mediální magnát lomeno tyran Logan Roy figuruje jako skutečný současný superpadouch, který nepotřebuje masku ani superschopnosti. Nevraždí ani osobně neznásilňuje, ale tvoří prostředí, které znemožňuje vést diskusi o důležitých tématech dneška a zabraňuje zasáhnout proti ničení planety. Z určitého pohledu je, jak pronese jeho bratr, horší než Hitler. A jeho potomci, kteří se ho zoufale snaží svrhnout, mají možná poslední šanci. Toto je věrnější příběh o tom, jak náš svět postupně míří ke katastrofě, mnohem spíše než Don’t Look Up (jehož Adam McKay Succession produkuje). Pokud má ale svět skončit, ať se tak prosím stane až po finální epizodě Boje o moc, neboť jediný superlativ, který nadsazený není, zní: odvíjí se tu před námi možný kandidát na nejlepší dramatický seriál vůbec.

Geralt králi prokáže, že je lidstvu přítelem. Yennefer si změní život. Ciri vkráčí do Brokilonu. Podle povídky Zaklínač z knihy Poslední přání. Náš protagonista z Rivie se vydává očistit jméno svého bratrstva, když je jiný zaklínač nařčen z toho, že vzal „prachy a vypadl“. Pravda je ovšem jiná. Nestvůra ho usmrtila a palác to drží v tajnosti, aby se nešířila panika. Geralt s pomocí čarodějky Triss zjistí, že onou nestvůrou není vlkodlak, nýbrž striga, a že jde o z incestu zrozenou prokletou dceru krále Foltesta, jenž si ji v žádném případě nepřeje zabít. Geraltovi tedy nezbývá, než se s ní pokusit bojovat celou noc, aby ji proměnil v dívku. Yennefer mezitím v Aretuze podstupuje strašlivou transformaci, aby se stala krásnou, přičemž musí obětovat schopnost počít. Co činí epizodu Betrayer Moon nejlepší v první sérii Zaklínače? Totéž, co dělá filmové vyprávění efektní a kde má výhodu proti psanému slovu: možnost účinných prostřihů mezi dějovými liniemi, které se tak neoslabí, ale naopak vzájemně posílí a vygradují. V obou linkách dochází k transformaci trpící ženy, Yennefer v jedné, Strigy ve druhé. A tento kontrast je veledobře vizuálně využit.