Bachy

Spíš jakoby výborný! Jenom jsem u toho usnul dvanáckrát, páč se v životě moc pracuje.

Mocné, občas nemocné, většinou všemocné.

Coldplay - yeah, they were all shallow!

Vlastně tam toho není moc chybně a stejně mi to nějak nestačilo, ani nevotočilo dojem, že bych nejradši seděl na divadelní hře. A Lábus to táhne prvoligově, samozřejmě.

High society shit...nemluví to ke mně ani trošku :'(

Furt je to tam. Už se pomalu vytrácejí postavy s nadějí, naopak zahořklých je stále více. Ve statické scéně chybí energie, kterou mělo Ty, který žiješ a navíc mám dojem, že Andersson teď mluví ke starším, a to především o osamělosti. Všechny tyhle nálady jsou pčítomny od začátků Anderssona, jenom tam teď chybí ty doplňující motivy s nadějí.

Jako Russell je furt výbornej, ale chápu, že když vás někdo kousne do rozkroku hned po tom, co naházíte čtyři dvojky baskeťákem, tak se to strašně těžko utáhne. Spíš pytlovina jak tele a stejně si to chce stylově vodplivnout. Beru.

Miluju tu estetiku, miluju to převařený klišé a miluju, když kapota naskáče zpátky a uvnitř to zavručí. Funguje to, mašina může bejt hlavní postava.

Miluju, jak Carpenterovo věci stárnou. Krásně ta karta klepe o výpleť bicyklu. Popkulturní klišovina tak strašně dobře namíchaná s estetikou slizu a hmyzu.

Alegorie výborná. Carpenter pracuje s ideologií dost nadčasově, ale pak se mu tam dva chlapi omylem mlátí půl stopáže po kebulích a co jako z toho?