Sarkastic

„Předpokládám, že si uvědomujete, že nejste schopen dodržet své závazky nebo vyrovnat nevyřešené dluhy teď ani v budoucnu. Váš podnik vám bude nevyhnutelně odebrán.“ Nikos nemá moc důvodů k radosti. Kvůli své nepružnosti, puntičkářství, celoživotnímu konzervatismu dominantního otce a neschopnosti přizpůsobit se dnešní uspěchané době to vypadá s rodinným podnikem bledě. Ale stačí náhlá inspirace a Nikos se rozhodne jít s kůží na trh. Divák mu fandí a ze smutného snímku se vyklube hřejivý feel-good movie, který je sice idealistický až naivní (včetně finanční stránky, kdy se některé náklady neřeší), ale pro tu atmosféru mu to stejně máte chuť odpustit. Romantická linka spolu s otravným fakanem byly tak nějak navíc, ale i díky smířlivému konci dávám ještě slabší 4*. „Tolik let práce. A ty běháš po městě jako šašek! Myslíš, že jsem to neslyšel? Ztrapňuješ mě.“ - „Já pracuju, otče! Přesně to dělám.“ - „Svatební šaty jsou pro švadleny. My jsme krejčí!“ - „Já taky šiju, otče.“ - „Ty šiješ. Ale co šiješ?!“ - „Já šiju, otče. Já šiju.“

„Prodavačova dcera Edith se narodila slepá, když její máma umřela. A to je taky to jediný zdejší neštěstí, za který Jon nemůže.“ Nevěděl jsem sice přesně do čeho jdu, nicméně díky filmu Outsider, pro který napsal režisér Mrakodrapu scénář, se dalo odtušit, že půjde o svéráznou podívanou. Což se mi potvrzovalo od úvodu až do konce (dalekohled, semafor, manipulační techniky, komentovaní porna, riskantní operace atd). Mrakodrap je přehlídkou méně či spíš více zoufalých a podivných postaviček (z těch vedlejších nejvíc bavil Brygmannův věčně pozitivní manipulátor) v čele se stigmatizovaným Jonem, jemuž nelze nefandit. Zvlášť, když ho nevidomá dívka jeho srdce poprosí, aby ji odpanil…nikdo jiný totiž nechce. Absurdní tragikomedie šmrncnutá romantikou, která v jednu chvíli až nečekaně zvážní, aby dojela do milého, jakkoliv očekávaného konce. Dávám lepší průměr. „Seš do Edith zamilovanej?“ - „Jasně, že ne! Nejsem, Bene. Jak tě to napadlo? Nenávidí mě.“ - „To všichni. Ale i tak do ní můžeš bejt zamilovanej.“ - „Myslí si, že smrdím.“ - „A má pravdu.“

„Slyšela jsi mě?“ - „Jo.“ - „Co jo?“ - „Jo, že tu nejsou žádný tajemství.“ - „Když jsou v domě tajemství, je v něm i hanba. A my tu hanbu nechceme.“ A malinká Cáit si už hanby užila víc než dost…Cáit je nesmělá, ustrašená dívenka, která je psychicky silně poznamenaná. A z jemných náznaků si divák může snadno domyslet, co bylo špatně v předchozím dívčině žití (všechno). A pro publikum není nic lehčího než fandit hlavní hrdince, ke které se poprvé v životě někdo chová nejen lidsky, ale dokonce s láskou, a doufat, že napáchané škody ještě půjdou odčinit. Baví ho zároveň hledání si důvěry mezi ní a postarším párem. A divák by Cáit moc přál, aby u nich mohla zůstat, ale dobře si uvědomuje realitu…a úplný konec mě osobně emocionálně sejmul. Ano, navzdory tomu, jak poklidný, pomalu plynoucí film s minimem dramatických scén to byl. Jenže tenhle snímek je o emocích pod povrchem a niterné atmosféře (své dělá i krásná kamera). A protože mně se podařilo na tenhle malý, komorní, křehký a citově čistý film správně naladit, dám solidní 4*.