dinsdale

"Nobody expects the Spanish Inquisition! Our chief weapon is surprise...surprise and fear...fear and surprise.... Our two weapons are fear and surprise...and ruthless efficiency.... Our three weapons are fear, surprise, and ruthless efficiency...and an almost fanatical devotion to the Pope.... Our four...no... Amongst our weapons.... Amongst our weaponry...are such elements as fear, surprise.... I'll come in again."

Ještě před tím, než si banda lidí ztracených na podivném ostrově získala hromady fanoušků, poslal J.J. Abrams do světa napínavý špionážně-akční seriál, který si postupem času vypomáhá trochou sci-fi/fantasy. Dávám nejvyšší hodnocení především proto, že pro mě svého času obsahoval spousty nových prvků a výborných nápadů a od jeho shlédnutí mě málo co překvapí, protože většina vzorců byla použita právě v Aliasu. Nejzábavnější jsou samozřejmě všelijaké aliasy a finty, které hlavní hrdinka (studentka a dvojitá agentka) používá při svých misích; několik silných charakterů v hlavních (Arvin Sloane, Jack Bristow) i vedlejších rolích (Julian Sark, Anna Espinoza). První a druhá série jsou výborné; první jako skvělý rozjezd všech vztahů a charakterů, druhá pak ještě lepší přítomností charizmatické Leny Olin. Jedním z nejsilnějších momentů je finále druhé série, jeden z nejlepších taháků do další série, jaký jsem kdy viděla, a po něm následuje dle mého názoru nejlepší - třetí - série, která zahrnuje především Sydneyino hledání pravdy o jejím životě a pak jednu fantastickou postavu v podání Melissy George, která dodává všem vztahům - pracovním i osobním - nové kouzlo. Naopak nejslabším článkem je první polovina čtvrté série, kdy jsme sice vrženi do nové organizace, ale bez žádného spojovacího článku, a několik epizod se jen tak natahuje, jako by autoři potřebovali někde vyplýtvat méně zajímavé nápady, než se od druhé půle série vrací k osvědčenému Rambaldiho tématu. Pátá série je pak velice odlišná od ostatních (samozřejmě ovlivněno osobním životem Jennifer Garner), odpadne několik známých a přibyde několik nových postav. Potěší také, že narozdíl od současnosti stále více natahovaných a rozvláčných seriálů, má Alias zakončení, které uspokojivě zodpoví všechny otázky. Osobně jsem ráda, že seriál skončil, protože poslední dvě série byly přeci jen slabší než předchozí, a takhle si člověk pamatuje silný příběh se začátkem a koncem. V epizodních rolích se objevují také další známé postavy filmového průmyslu - maniakální Quentin Tarantino ve skvělém dvojdíle The Box, Christian Slater, David Cronenberg nebo Ethan Hawke dokonce v dvojroli. Seriál je doprovázen zdařilou hudbou Michaela Giacchina (také Lost a MI:III) s několika silnými tématy, v první sérii je to Rambaldiho téma (např. skladba Anna Shows Up), ve druhé téma doprovázející postavu Leny Olin (Mother of a Mother).

Uznávám, že v kontextu současné seriálové tvorby to zdaleka na pět hvězd není, hodně dílů je fakt slabých (tradičně jsem neměla ráda ty kolem Teal'ca a Bra'taca), ale na tomhle seriálu jsem vyrostla, deset let nevymažu a ani nechci, byly to krásný roky. Navíc, Jack O'Neill je prostě legenda. Jack: "Jasně si vzpomínám, že jsme tu seděli a Carterová tlachala o koronálních.. bůh ví čem." Sam: "O koronálních emisích, právě jsem se o tom chystala mluvit." Jack: "No vidíte, jak bych tohle mohl vědět?" Sam: "Možná jste četl moje hlášení." Daniel: "*Možná* četl vaše hlášení?" Časová smyčka, klasika.

Na první pohled mě to nezasáhlo, ale dám tomu další šanci. Na druhý, třetí, čtvrtý.. mě to zasáhlo navždy.

1. série: 1*, 2. série: 3* (ale ono je to hlavně o tom očekávání) Po první sérii: Mohlo by se zdát že hodnocením tohoto "veleúspěšného (bla bla)" seriálu se snažím za každou cenu lišit od ostatních. Rozhodně to není můj záměr. Jedna hvězdička je přesně to, co si představím, když si vzpomenu na svůj víkend s Heroes. Se všemi těmi skvělými hodnoceními jsem samozřejmě měla velká očekávání, ale už samotný základní motiv seriálu - lidé se zvláštními schopnostmi - zněl velice slibně, je to téma, kterým se lidstvo zabývá od nepaměti. S prvním dílem jsem ani nedýchala. Napětí, první zvláštnosti, sympaťák Peter, silná hudba. Už při druhém dílu jsem občas lehce nadzvedla obočí, protože věci nedávaly smysl a daly se provést mnohem jednodušeji a smysluplněji. Ale moc jsem to nevnímala. S dalšími díly jsem trpěla víc a víc. Ale pořád jsem čekala na vysvětlení, pevně rozhodnutá setrvat do konce série. Kolem dvou třetin série už jsem to fakt chtěla vzdát, nějaká záchrana světa a jedné roztleskávačky mi v tomto podání byla úplně ukradená. Nesmyly se kupily jeden za druhým (dokonce jsem se je zpočátku snažila psát a doufala, že se vše vyjasní); a čím mě tvůrci skutečně dorazili, bylo cestování časem, protože na jeho používání ve filmech jsem zvlášť alergická - jako všechno ostatní v seriálu, nedávalo smysl. Už po prvních dílech jsem věděla, na co je tenhle seriál: na efekt, má ohromit diváka, vyrazit mu dech scénami, schopnostmi, událostmi.. ale u mě to nefungovalo, pro mě byl prázdný a bezduchý, plný trapných klišé (obětovat tisíc, abych zachránil milion), "hrdinové" pronášejí patetické proslovy. Jediné, co jsem celou dobu cítila, byla frustrace. Protože už dlouho jsem neviděla takovéhle strašné plýtvání potenciálem, stříkal všude kolem a já jsem jen bezmocně vzdychala proč? Proč? Tak jako je pro mě pokračování Matrixu největší filmové zklamání, jsou Heroes největší zklamání seriálové. Na další série už jsem si netroufla, i když mě to kvůli Davidu Andersovi (Julian Sark z Alias) lámalo. Dodatek: Překonala jsem se ke druhé sérii. Zklamáním od minula jsem to moc neprožívala, proto mě příjemně překvapilo, že jsem se místy i docela bavila, i když cestování časem je pořád nesmyslné, všichni znají všechny a nikdo neužívá své schopnosti, když to skutečně potřebuje, a totálně nechápu oblíbenost Hira, já ho nesnáším. Ale bylo příjemné vidět zase Davida Anderse jako parádního záporáka.