Ako zvery

O francouzsko-španělských vztazích vím své. Párkrát jsem profesně měl tu čest a není to nic příjemného, proto mě tento film nijak nepřekvapil. Svým tématem jej ale můžeme zasadit prakticky kamkoli, ostatně předlohou se měl stát skutečný příběh nizozemského páru. Město versus venkov, intelekt versus selský rozum, progres versus zpátečnictví, tyhle konflikty můžeme sledovat všude. Film zpracovává tyto konflikty výtečně, nedivím se, že vysbíral polovinu cen Goya. Režisér se navíc mohl opřít o skvělé francouzské i španělské herce. (01.03.2024)

Je to něco mezi vesnickým psychologickým  thrillerem a westernem. Perfektní koktejl dramatu, thrilleru a vesnického hororu. Antoine a Olga jsou francouzský pár žijící ve vesnici v Galicii. Žijí tiše a jejich soužití není tak vstřícné jak by mohlo. Konflikt vyvolá napětí a dojde do bodu, z něhož není návratu. Všechna tíže příběhu leží na postavách. Je to divný film v tom nejzneklidňujícím smyslu. Silný, netypický, směřující do typické tragédie. Nepříjemná, ale povznášející zkušenost, chterá vás chytí a nedovolí vám uniknout (16.12.2022)

Podle názvu filmu jsem si tipnul, že by toto filmové dílo mohlo pojednávat o toxicitě azbestu (as bestas – co jiného by to tak mohlo znamenat?), tedy o tématu, jehož zpracování by si snad žádný náročný divák nenechal uniknout. Ukázalo se však, že je to film o toxicitě mezilidských vztahů. Termín „toxické vztahy“ znám z internetu, dřív se nepoužíval, ale přijde mi docela výstižný, takže jej akceptuji a zde i poprvé používám. Je možné, že pro mladé osoby je to dnes zcela běžný slovní obrat. Ostatně slyšel jsem z úst dnešních spratků a spratkyň, chci říci od současné mladé generace už i mnohem podivnější výrazivo. Film ukazuje lidskou mentalitu takovou, jaká ve skutečnosti často je, takže nelze říci, že by na mě zapůsobil povznášejícím dojmem ani že by mi sdělil něco nového. Ale natočené je to dobře. (12.07.2023)

„Mám fakt strach. Tys měl včera taky nahnáno. Ty chceš takhle žít? Já rozhodně ne.“ - „Ty si vážně myslíš, že nás chtěli zabít?“ - „Mě určitě ne. Ale tebe? Si piš, že jo.“ - „Na to nemají koule.“ Konflikt mezi sousedy se zde sice stupňuje velmi pomalu, ale s každým dalším přitopením pod kotlem to bublá stále víc. A to i v divákovi, režisér Sorogoyen celkem dlouho zvládá hrát solidní hru s emocemi diváka. Antoine může počítat s jeho fanděním a v mém případě to platilo dvojnásob, protože Xan představoval snad všechno, co na lidech jeho typu nesnáším. Jenže po nějaké době si to Antoine sám začne komplikovat svou zatvrzelostí a tím, že začne vše natáčet. A mě vytáčet, protože si tímhle krokem jen zbytečně (jasná reakce policie) koleduje, a snižuje tak maximální možný emoční účinek na diváka. I tak to, co se stalo při procházce, bylo natolik náhlé, že se změnil ráz celého filmu. Následný vývoj mi pak nepřišel moc důvěryhodný (až na střet matky s dcerou) a nepřidal tomu ani neuspokojivý konec. Sorogoyen umí líp, tentokrát to budou jen lepší 3*. (17.11.2023)

Nepříjemnej slow burn, každej zná ten pocit, když někam vejde a není tam zvanej. Tenhle páreček (hlavně manža) si ale o teror kolikrát vyloženě řekl. Z drtivé většiny stopáže se odehrávají chyby a nelogické situace, kterým šlo z daleka předejít, po menším vyvrcholením v půlce to už jde rozumem úplně do píči, což je škoda, námět přistěhovalců a nehostinných usedlíků má vždy co nabídnout. Tady se ale mlátila prázdná sláma. Spíš teda dusila. 3* a.k.a 50% (25.03.2024)