Black Czechs
Obsahy(1)
Dokument o ukradených životech namibijských dětí, které měl náš režim v 80. letech vychovat pro Namibii v budoucí komunistickou vládnoucí elitu... Neuvěřitelný příběh manipulace s lidskými osudy 56 namibijských dětí, které byly násilně vykořeněny a převezeny v polovině 80. let na výchovu a vzdělání do Československa. Po změně politické situace u nás ale byly namibijským komunistickým režimem opět zneužity a repatriovány v roce 1991 zpět do Namibie, kde jejich životy měly zůstat zapomenuty. Díky antropologickému výzkumu afrikanistky, socioložky a doktorandky Kateřiny Mildnerové z Filozofické fakulty Univerzity Palackého se podařilo některé z nich opět najít. Většina si uchovala v sobě zcela jiné kořeny, totiž češství. Tuto identitu, v níž vyrostly, přirozeně přijaly a považují za svou rodnou. A s tímto stigmatem začaly postupně naplňovat svůj další dramatický úděl. (Česká televize)
(viac)Videá (1)
Recenzie (22)
Milé překvapení a velice zajímavý dokument. Zajímavý osud několika desítek dětí, které si to své mládí a pubertu prožili ke konci socíku tady u nás se sněhem a tekoucí vodou. Poté je čeká šokující návrat do jejich vyprahlé Namibie. Zajímavé vidět hezky česky hovořící lidi afrického vzhledu, kteří žijí ve svých plechových chatrčích na záchod chodí k sousedům a vzpomínají jak se v tom mládí měli vlastně hezky. ()
Za tu hodinku mi všichni tak strašně přirostli k srdci v mnoha okamžicích slyšet mluvit původně africké Namibiany česky byl prostě hezčí zážitek než slyšet průměrného, ubrečeného, bílého Čecha jako poleno, jak se tu máme špatně díky fialově vládě a ukrajinskejm imigrantům, protože má lepší auto než já. Tolik radosti ze života po všem to vytržení a navrácení komunistickejch kontrarevolucionářů. Mám pocit, že jsou častokrát více Češi než my. Protože zažívají různé světy umí i spousty věcí narozdíl od našeho stěžování si na gauči u televize ocenit a slyšet to česky je prostě nádhera. Buranskému hulvátovi, bejt tam a slyšet to, bych se neznal voe.. ()
Mega zajímavý a zároveň nesmírně sympatický dokument o nesmírně sympatických lidech a tématu, o kterém jsem až dodneška neslyšel. A to víc jsem ale zůstal koukat. Xenofobní dezolé by měli vidět povinně, takhle totiž vypadají a takhle se chovají opravdoví Češi. Je to svižně natočené, občas hodně vtipné, občas smutné a to především některými osudy dětí, které následný návrat do Namibie a adaptaci na "mars, kameny, sucho a zlý černý učitelky" psychicky nezvládly. Příběh paní, kterou po vytouženém návratu do Česka nějaký random neomalený xenočecháček nazval "černou kundou", což vedlo k tomu, že se v ní něco pohlo a uvědomila si, že v Česku ten zaslíbený domov už nadále nemá, se taky neposlouchal vůbec dobře. A tím se vracím zpátky k myšlence, že je tohle dokument, který by měli vidět opravdu všichni. ()
Život přináší různá story a tahle je o malých černoušcích, kteří byli v rámci ideové blízkosti s angolskou komunistickou partou na pár let uklizeni do Československa, aby po návratu zjistili, že jsou víc Češi než černoši z Afriky. Taky je zvláštní pocit, že v rámci sebeobrany jsme brutálně protiimigrační, ale jakmile se ukáže jeden zajímavý a docela dojemný příběh, tak tyhle by si nastěhoval domů každej druhej. ()
Velmi povedený dokument natočený na dvou kontinentech, který vypráví o málo známém příběhu z konce 80. let. Příběhu leč málo známém, tak o to víc zajímavém. Téma zpět odsunutých dětí, které už v ČSSR získaly nový domov a do země jejich původu se jim zpět ani trochu nechtělo, je silné a chytne za srdce. Celý film je pak kromě dojemnosti i vtipný a scény, kdy jeden z hlavních hrdinů nyní žijících v plechovém příbytku v Namibii rozpovídá za neustálého hulení brka o tom, jak ho po psychické stránce zachránily bílé holky a zejména jejich bílá pr*el a bílá p*ča, tak vás to rozseká. Skoro tak jako, když se jiný černý sokol přizná, že své dítě pojmenuje Zeman a jiný se mu za to hlasitě vysměje. No nádhera. Téma by určitě zasloužilo minisérii. ()
Galéria (14)
Fotka © cernicesi.cz
Reklama