Aftersun

Vcelku intenzívny zážitok. Veľmi intenzívne pocity sa filmu podarilo vyvolať najmä pár chvíľ pred koncom, konkrétne v často spomínanej "Under Pressure" scéne, ktorá je zároveň jednou z tých najpôsobivejších, aké som mohol na poli artového filmu minimálne za posledných niekoľko mesiacov vidieť. To, čo tomu predchádzalo (a nasledovalo) na mňa však pôsobilo skôr neutrálnym dojmom - celé to bolo natočené jemne, citlivo a pomalým tempom, pričom nás naprieč celým filmom sprevádzajú hlboké umelecké zábery a stále prítomný tiesnivý pocit, že sa stane niečo zle, no v závere sa bohužiaľ nedostavila dostatočne silná katarzia (byť nejaké pocity sa to vyvolať podarilo a podarilo sa jej taktiež podnietiť diváka k premýšľaniu), ktorá by vo mne dokázala niečo zlomiť. Neznamená to, že je to zlé, len na mňa tentokrát Aftersun nezabral tak ako mohol a vo výsledku je pre mňa teda skôr (aj keď stále uspokojivým) "sklamaním", hoc prakticky ide o stále brilantne natočenú pocitovú drámu. Silné tri hviezdy a v budúcnosti možno prihodím aj ďalšiu. (12.06.2023)

Vztah otce a dcery, už vybouřeného 30letého loosera s depresemi a jeho jedenáctileté dospívající dcerky (s počínajícími depresemi?), je zápletka, kterou jste ve filmu možná ještě neviděli. Minimálně ne takto pojaté. All Inclusive jede na pocity a náznaky, scénky bez kontextu, které ale postupně začínají dávat větší smysl. Škoda, že je to místy zbytečně natahované (asi k navození té pravé melancholické atmosféry) a hlavně konce, který zůstal otevřenější, než musel. Chvílemi film připomene např. The Florida Project, ale jinak se jedná spíš o typické britské sociální drama z nižších vrstev společnosti. (13.07.2022)

Uvědomil jsem si během sledování, že, zjevně stejně jako Charlotte Wells, mám z dětských výjezdů do zahraničních rekreačních center převážně v paměti tu neustálou rozválenost a únavu. Polehávání po křeslech, usínání v autobusech, několikavteřinové otevření očí než se zase propadnete do mělkého spánku. Aftersun prvotřídně pracuje se subjektivním vnímáním cizího prostoru. Přesně ty stejné odstíny světel na těch povědomých instantních předmětech. Nad kompozicí záběrů tady někdo opravdu přemýšlel, viz dlouhý dialog, během kterého sledujeme jenom malou televizi, na které je nejdřív promítán feed z videokamery a když se ta vypne, tak sledujeme ústřední dvojici v černém odrazu obrazovky. Sedačky turistického autobusu mají přesně ty potahy v přesně tom samém odstínu slabého oranžového vnitřního světla, tmavomodrá večerní obloha uzavírá zdánlivě dlouhý den, neútulné pokoje laciného rezortu za nimiž dělníci sestavují lešení nabízejí po setmění pohled na probíhající instantní zábavné aktivity pro dospělé, kterým nikdo moc nerozumí, ale všichni se jich účastní. Dystopické prostředí evropského rezortu s minimem prostoru poznat cizí zemi, zato spoustou prostoru pro to si introspektivně uvědomit, jak jste na kraji propasti. Všechno je to naprosto výstižný, jenomže problém je v tom, když si zvolíte zdánlivě obecně oblíbenou píseň a navážete na ní vyvrcholení celého příběhu, tak 9 z 10 dermatologů se sice dojme a bude to pro ně vrchol roku, ale ten desátý, který ji považuje za vlezlou nevkusnou marmeládu, která ho v hospodě nutí předčasně platit, tak má prostě smůlu. Jinak pro mě ideální kombinace francouzského À l'abordage a amerického C'mon, c'mon. (24.05.2023)

Chvíli trvalo než jsem to zpracoval. S odstupem mě to rozkládá čím dál víc. Film, který nahazuje indicie a zbytek už je zcela na vás. Krásnej film o vnitřním boji, který se před těmi co milujeme víc než sami sebe snažíme schovat. Pokud se film do vás dostane, zůstane tam s vámi ještě dlouhou dobu. A to se mi osobně nestalo už nějakej pátek. Bez patosu a civilně takhle roztřelit srdce… Hrozná šleha film. Minimálně nominace by tomu hodně prospěla. (05.01.2023)

Sonda do života malé holky, která až děsivě zrcadlí to, co je mi povědomé. O to víc ve mně příběh doznívá i s odstupem času. A co víc, přidává emocím na intenzitě. Debutující Wells ponechává mnoho neznámých a rozumím tomu, když se její melancholické vyprávění s laskavým humor netrefí každému. Ovšem když se to sejde, věřím, že to v člověku zanechá spoustu dobrovolně nezodpovězených otázek a pocitů, k nimž si najde odpověď až časem. A jak jsem poznávala svět Sophii, tak díky neuvěřitelné autentičnosti Paula Mascala, slovním výměnám a i větám, které zůstaly nevyřčeny, jsem rozuměla pocitům a stavům, které měla postava otce. Vše podtrhávala kamera, která si častokrát vybírala neotřelé záběry a vytvářela tak atmosféru zasnění, snění až utopie. To vše v letním prosluněném resortu, kde se topit, není tak těžké. (25.01.2023)