Hřbitov pro cizince

Zřejmě dosud nejlepší a nejsugestivnější televizní dramatické vypořádání se s tragickým osudem československých válečných letců navrátivších se ze služeb britské RAF do republiky po roce 1948. Překvapí zejména tak nezvykle civilní herecký výkon známého baviče Josefa Dvořáka, který dokázal, že v něm dříme i neobyčejný dramatický herecký talent. Vynikají je také scénář Jiřího Hubače, ale to už je tak nějak jev vcelku očekávaný. Režisér Jaroslav Dudek se coby tvůrce specializující se na televizní tvorbu vypořádal s jeho scénářem, respektive původní televizní hrou, velmi obstojně, jako nejoriginálnější tvůrčí prvek se jeví primární důraz kladený na hudební složku filmu, pásmo dobových písní jakoby převzalo zásadní úlohu dobového kontextu. Z budovatelských písní, stejně jako z vizuální stylizace jejich přednesu, jde v podprahové rovině až strach a zjevně je v nich zakódována hrůza dané epochy (stačí se dobře zaposlouchat do textů) - podobnou úlohu však hrají i dobové plakáty, byť jistě nemají tak silnou podprahovou sdělnost a působí jen vizuálně. Jediná věc, která mi tak na této televizní inscenaci vadí, je fakt, že se tvůrci neodhodlali natočit tuto vynikající látku coby celovečerní film, jistě by si to zasloužila... (16.05.2011)

Filmové zhodnocení stavu společnosti minulého režimu v kontrastu s pomalu vymírající chrabrostí války. Bartoška v roli šité na míru vtáhne během hodiny diváka do pozice odsuzující nepochopitelnost tehdejší doby, což byl evidentně záměr režie. Děj se pomalu ale jistě blíží k nostalgicky smutnému z poloviny otevřenému konci. (19.05.2011)

ZNIČILI JSTE VŠECHNO, ZA CO JSME BOJOVALI. Jiří Hubač napsal po roce ´89 dva silné scénáře ze stejné doby (ještě Zámek v Čechách) a dalo by se říct, že to docela potřeboval. Tohle je silnými hereckými výkony podpořený příběh o tom, že zapomínat se prostě nemá. Není to fráze, je to prostě holý fakt. PRAVÁ VEJŠ! (04.08.2003)

Tohle je jeden z nejlepsich porevolucnich filmu na tema komunismu. Aby taky ne, drive prece takove tema neslo televizne zpracovat anebo by nikdy neproslo cenzurou coz se rovna to same v blede modrem. Je to zaroven smutne, ale i pozitivni s takovou rekl bych hrdosti majici zadostiucineni, ktere proziva Josef Dvorak pri delani krizu za sve kamarady, kteri polozili zivot za vlast, ktera je nasledne popravovala anebo v lepsich pripadech posilala do uranovych dolu. Otresna realita povalecnych let. (09.11.2005)

Je jen zákonité - ve vazbě na další vývoj polistopadové české společnosti až osudové - , že nejlepší věci o komunistické éře se točily v prvních měsících - už ne letech - polistopadového Česka. Stále totiž přežívala kontinuita nejen peněžních toků, ale i tvůrčích osobností při absenci nic bližšího nevypovídajících peoplemetrů (nejde o údaje, které přinášejí, ale o to, jak jsou trhovecky interpretovány). V tomto případě to platí jak o režii (neprávem proskribovaný Jaroslav Dudek), tak o scénáři (Jiří Hubač), tak o hereckém obsazení, kde nemá smysl vypočítávat jména, protože vysloveně slabý nebo šedě průměrný výkon v této vynikající televizní inscenaci prostě nenajdeme. Osudy národních hrdinů - legionářů druhého odboje jsou tu vykresleny v dikci současného psaní orgánu Českého svazu bojovníků za svobodu NÁRODNÍ OSVOBOZENÍ - v jejich syrově nahé skutečnosti podle starého úsloví o pravdě "padni, komu padni". Hlavní hrdina, jak zjistíme z bojovné promluvy jeho kamaráda na Pražském hradě, odkud ho odvezou rovnou do blázince za to, že se důsledně domáhá svých demokratických občanských práv, totiž bojoval v proslulém battledresu nejen na západní, ale i na východní frontě v průběhu let 1944-1945 v bojové sestavě 1. československého stíhacího pluku a posléze 1. československé letecké divize (jinak se jeho sovětská vysoká válečná vyznamenání nedají vysvětlit). Ze závěrečné scény křížového pole (zejména z momentu, kdy se na místě křížů objevují postavy padlých hrdinů) až mrazí. Velmi nepřímého společenského zadostiučinění se tito národní hrdinové dočkali na jaře 2005, když byl v Praze odhalen pomník jejich vůdce prezidenta prof. dr. Edvarda Beneše. Jako přímý účastník si vybavuji jejich stařičké tváře (jednalo se o lidi 80-95 let staré), jejich uniformy i sokolské kroje dalších veteránů československé a české demokracie. Srovnáme-li hloubku, ponor, propracovanost psychologie všech postav (ani komunistická část obsazení není pouze černočerná) s tím, co se až příliš často píše nebo hraje o těchto věcech dnes, kroucení hlavy přechází ve fatální malomyslnost. Není divu. Budoucnost by měla přinášet zlepšení výkladu významu, ne zmatení a marginalizaci klíčového tématu. Je nepochopitelné, že se tento skvost naší televizní dramatické tvorby ještě nedostal na DVD nosiče, kam poprávu patří. (28.10.2008)