It Might Get Loud
Obsahy(1)
Po Inconvenient Truth prichádza režisér Davis Guggenheim s ďalším, pre zmenu hudobným dokumentom. V ňom sa stretli a spolu si zahrali Jimmy Page, The Edge a Jack White ako traja legendárni gitaristi, reprezentujúci tri generácie a tri odlišné štýly, ktorými nemalou mierou obohatili svet hudby. (Filmárik)
Videá (1)
Recenzie (52)
Některé filmy nepotřebují žádný komentář, no i tak to zkusím: Když se vám v hudebním dokumentu sejdou vaši dva nejoblíbenější hudebníci a navíc spolu začnou i jamovat, tak si jen spokojeností blaženě vrníte. Ano The Edge a Jackie White jsou prostě neuvěřitelní, týpci, co muziku dýchají, snídají, obědvají i večeří, zkrátka co jí skutečně prožívají, jeden inovátor a hledač nových postupů a technologií, druhý zpátečník, co ohlodává muziku až na kost a chce se jí dostat zatraceně pod kůži. Kluci, co muziku neumějí jen hrát, ale i o ní poutavě vyprávět. Sakra, jak já bych chtěl být hlavním kytaristou v nějaké rockové kapele, protože říkejte si co chcete, ale není to frontman, nýbrž kytarista, kdo je prostě nejvíc cool :-) Dokument, který u mě čeká nejedna repríza. Jo a abych nezapomněl- Jimmy Page taky není špatnej :-)) ()
Tak pro začátek musím souhlasit s ostatními v tom, že obsadit zrovna Edge vedle Jimmyho Page a Jacka Whita, jako třetího legendárního kytaristu nebyl zrovna nejšťastnější nápad. U2 mám moc ráda a Edge je hodně slušný kytarista, který za ta léta dost ovlivnil zvuk své kapely o mnohé inovátorské efekty, jenže brilantnosti ostatních dvou hráčů zkrátka nedosahuje. Je sice hezké, jak si tam hraje s těmi hudebními mašinkami, jenže pak je střih na další scénu, na živelného Jacka, tak ponořeného do své hry, jako kdyby chtěl muziku co nejvíce obnažit, dostat se jí až na dřeň, o virtuozitě Jimmyho Page ani nemluvě. A Edgeho proslov o lese plném stromů, bla bla bla, tomu taky dvakrát nepřidal. Dokument jsem si pustila hlavně kvůli Whiteovi, který tady také nejvíc vyniká. Jeho názory, osobnost, muzika, to vše je prostě zajímavé a originální. Netvrdím, že je snímek bez chybičky, kritické postřehy už tady vyslovili jiní, ale je to o něčem co miluju, proto je mé hodnocení tentokrát hodně subjektivní a téměř nekritické, což říkám s hlavou hrdě vztyčenou. Tohle si rozhodně ještě pustím a ne jen jednou. ()
Pro fanoušky zúčastněných hudebníků tohle musí být paráda, protože setkání tří generací je rozhodně zajímavé. O něco zajímavější i proto, že za tři roky od vydání filmu se The White Stripes rozpadli. Skvěle zde hrají kytary, hudba zde zaznívá parádní, ale přesto mě dokument nedokázal dostat, ohromit. Jasně, kdyby tam byl někdo z Beatles, jsem odvařený. ()
Takřka perfektní vybraní kytaristi a oslnivá ukázka rozličných technik v takřka perfektním dokumentu, který sráží především občasná zkratkovitost, která jde ruku v ruce s nepříliš obsáhlou délkou. Nechce se mi věřit, že Guggenheim měl k dispozici zajímavého materiálu jen na 97 minut když navíc osobní konfrontace všech tří kytarových es zabírá menší plochu filmu než rozličné náhledy do minulosti a soukromí. Je to škoda, protože fanoušek kytar by na tuhle trojku dokázal koukat i dvakrát déle. 85 % ()
23. ledna 2008 se sešli tři muzikanti, aby diskutovali o elektrické kytaře. Velice inspirující, zajímavá a dobře natočená dokumentární práce s kvalitními muzikanty a skvělou hudbou. Jack White a Jimmy Page si opravdu dokázali notovat a já si to skvěle užíval. Edge, kytarista, který sice hraje velice dobře ale jako osobnost v hudebním světě mi nesedí, to samé ta jeho „přehnaná“ záliba do zvukové aparatury. I přes tenhle menší zádrhel je to dokonalá práce s útržky minulosti a přítomnosti hudebního světa. Není nic lepšího nežli zvuk elektrické kytary, které velí kytarista jako je právě v tomto případě Page a White. ()
Reklama