Kousek nebe

Komorný , jemný príbeh o krehkej láske z väzenského prostredia komunistických lágrov rokov päťdesiatych . Dejová linka sleduje vzťah dvoch mladých ľudí , ktorým režim kladie prekážky. Dejovej stránke nemožno vytknúť nič. Trochu mi vadili poslabšie výkony hercov vo vedľajších úlohách - poväčšine bacharov. Tie boli odfláknuté , akoby hercami z dedinských ochotníckych divadiel ... (02.06.2006)

Bohužel mě snímek vůbec neoslovil tak, jak by měl - přišlo mi, že vidím jedno klišé za druhým a onen romantický vztah hlavních postav mi byl srdečně lhostejný. Možná to byla jen má vlastní chyba (třeba jsem neměla "tu správnou" náladu), ovšem nemohla jsem si pomoct - klišé, klišé, klišé. Co mě však mile překvapilo, byla ona schizofrenní "industriální" hudba - pro mě rozhodně nejlepší složka filmu. (29.05.2006)

Překvapuje mě, jak Kousek nebe má malý divácký ohlas i přesto, že recenze byly vesměs v kladném duchu. V kině nás bylo deset a tady to taky s počtem hodnotících není moc slavné. A přitom se jedná o hezký příběh, který je zručně natočený. Film o přátelství, lásce a naději, který v divákovi zanechá příjemný pocit. Pár úsměvných momentů, které jsou velmi decentně a vkusně vloženy a nedělají z filmu žádnou trapnou taškařici. Trochu pokulhává hudba. Herci jsou dobří, ale hlavní představitel mi přišel poněkud nevýrazný. Víc mě zaujali ve vedlejších rolích Petr Forman, Pavel Zedníček a Josef Somr. (16.02.2005)

Já nevím, ale všechny český vězeňský filmy mi přijdou stejný! Všechny mi přijdou skvělý a tenhle to jenom potvrdil! Akorát to bylo moc krátký a všechno tam bylo moc narychlo! Mohlo tam bejt mnohem víc vězeňskejch příhod a více rozvyprávěná minulost vězňů! Tohle je na vězeňskejch filmech a knihách totiž to nejlepší! Proto tak miluju sérii Přítelkyně z domu smutku a knihu Motýlek! Herecky to bylo zvládnuté na jedničku (Pauhofová je hrozně příjemná na pohled), ale chtělo to prostě z toho udělat větší film! (29.05.2006)

Nádherný komorní (téměř televizní) snímek z období vězeňského pekla 50. let, svou atmosférou velmi připomínající seriál Přítelkyně z domu smutku (za předlohou stojí význačný představitel spisovatelů - bývalých politických vězňů Jiří Stránský). To, že je především snímkem místy až lyricky milostným, je v tomhle případě ku prospěchu věci - zrůdnost komunistické zlovůle a mezní ukotvení doby vystoupí až jakoby z druhého plánu filmu, leč s o to větší silou... Prvé záběry sice exponují lokaci Pankrácké věznice a opakované vertikální švenky končící záběrem na pěticípou hvězdu sice asociují spíše silné dobové drama, ale jak se později ukáže, jsou spíše připomenutím dominující politické situace a expozicí samou o sobě. Brutalita a naturalistické scény se nekonají, vyprávění režiséra Petra Nikolaeva vévodí spíše zaostření na jednotlivé detaily a figurky muklovského světa, velmi osobitá drobnokresba prostředí a charakterů (zmiňovaná právě v seriálu Hynka Bočana), často i rozměr humorných stránek zobrazované dobové absurdity a především rozměr romantický. Celý film je postaven vlastně jen na těch několika okamžicích letmého setkání, několika pohledů, slov, motáků ústřední milenecké dvojice. Analogičtí Romeo, Julie a tma, milenci v tak mezní situaci a prostředí, že láska vlastně ani není možná... Je tu však onen symbolický kousek nebe (vertikální směr režisér Nikolaev cituje často - práce na střeše, ženy sídlí v horních patrech věznice, čím má Luboš lepší postavení, tím stoupá věznicí vzhůru...), nejenom symbol posmrtné naděje, ale i kousek otevřeného prostoru nad věznicí a v muklovské hlavě... Velmi silně pak působí a ve svém vyznění vystupuje z pozadí příběhu těch pár scén zobrazující skutečný stav věcí - scéna pozorování tajné popravy, scéna se psem... Milostná romance z padesátých let, je to až jakýsi oxymorón, ale ukazuje dobu z pohledu normálních lidí. Ta stylizovaná všednost a výrazová skromnost (pro Petra Nikolaeva v jeho režisérské práci zcela typická - vyjma Báječných let...) je možná stěžejní. Až překvapivě civilní herecké projevy, i okoukané herecké tváře zapadají do výrazu filmové řeči (narozdíl třeba od Bumerangu), nutno pochválit kameru a hudební složku. Filmy jako je Kousek nebe je zkrátka potřeba točit, slouží nám k národnímu sebeuvědomění a očištění od temných stránek minulosti. Ty stíny nevyženeme z kolektivní paměti jen tak, bude potřeba ještě mnoho podobných filmových a obecně uměleckých reflexí... (15.12.2007)