Pokojný bojovník

"Cesta nám přináší štěstí, ne její cíl!" Sportovní dramata s vývojem z arogantních a protivných postav na pokorné a milé mám moc ráda. A když se film zaobírá ještě osobní růstem a uvědomění se „smyslu života“ a tak trochu duchovnem a objevením kouzla přítomného okamžiku, tak pozorně koukám a užívám si to. Sice nenabízí nic nového, co už člověk neviděl a v mém případě i neznal, ale opakování je matka moudrosti a tak se s potěšením dívám a podívám i znovu, protože veškeré naše problémy jsou hlavně v hlavě a je potřeba si to neustále uvědomovat :o) Takže proto je Pokojný bojovník film, který je mi vysoce sympatický :o) (13.06.2018)

Místy příliš didaktické a dost klišoidní. Navíc se zcela neztotožňuji s poselstvím filmu, kdy člověk nalézá a aktivuje své skryté schopnosti a dosáhne jakéhosi vysněného cíle skrze takto prezentovanou duchovní cestu. Protože pokud je cíl takové cesty postaven na dosažení čehokoli a na úkor někoho jiného, na jakékoli ambici, neřku-li spojené se soutěžením, pak nejde o žádnou brilantní duchovní pravdu, ale pouze o individuální prostředek, který nás má zavést k naplnění jakési své potřeby, nikoli univerzální pravdu o svobodě ducha. Svoboda ducha si přeci nebude žádat, abychom čehokoli dosahovali. Je jí úplně jedno, jestli se dostaneme na olympiádu. Nenutí nás překonávat své handicapy. Handicap, který měl ten chlapec ve filmu ho pouze limitoval v potřebě vyniknout v gymnastice. Překonat svůj handicap ještě nemusí nutně vést ke štěstí. Přijmout ten handicap a necítit se jím omezen není o nic míň, ani o nic víc. Zenově pojatá atmosféra může diváka ovlivnit k nějakému okouzlení, no mě to spíš připomínalo křížence asijských bojových filmů, kde hrdina své schopnosti piluje skrz mentální kázeň a svého mistra, ovšem místo karate se frajer realizuje na kruzích. Velkou mystiku v tom opravdu nevidím, protože je mi mnohem sympatičtější filozofie, že jsme všichni dobří takoví, jací jsme tady a teď, nepotřebujeme k tomu, kurva, nějaké tvrdým tréninkem vysoustružené břicho a medaili za to, že visíte na gymnastickém nářadí dvacet sekund s rozpaženýma rukama nejlíp na světě. (01.06.2013)

Jedinou nevýhodou je závan malého rozpočtu, ktorý je v niektorých miestach viditeľnejší ako by bolo príjemné, čo môže vyvolať dojem, že sa jedná o televízny film. Priznám sa, že knihu som nečítal aj keď mi na niekoľko knižiek od Dana Millmana sadá na poličke prach. Film ma navnadil. Tým najkrajším možným spôsobom. Celý príbeh založený na vzťahu Dana a Sokrata funguje dokonale. Sokrates v bezchybnom prevedení Nicka Nolteho rozpráva o životných múdrostiach takým spôsobom, že ja sám som sa musel počas filmu niekoľkokrát zamyslieť. Film má zvláštny duchovný rozmer, ktorý sa stáva zaujímavým práve preto, lebo je každému z nás viac, či menej blízky. Na jednej strane, trocha zamrzí, že Salva ako režisér, opomenul filmový vizuál a scény sú natočené jednoducho aj keď precízne. Spomalovačky, hudba a sympatický hlavný hrdina spravili svoje a robia s tohto filmu zaujímavý snímok, ktorý neobsahuje ani citové vydieranie ani silné scény a predsa vám niečim utkvie v pamäti. Po dlhom čase spokojnosť. (24.06.2011)

No v podstate klasické pojatie športových filmov-gymnastika zmiešaná z východnouu filozofiou a prvkami ZEN budhizmu. Trochu okorenené mysterióznom a to mi asi úplne nesadlo. Najviac sa mi páčila hláška, že by mal pri tréningu v prvom rade vynechať z jedálničku maso, ach aká užitočná rada, škoda, že to ešte stále nie je samozrejmosťou a nie len pre športovcov. Oceňujem filmy v ktorých človek prekonáva svoje limity a snaží sa zo seba vydať maximum, fungujú dobre ako pozitívna motivácia. (28.03.2015)

Ak mám ozaj brať to, čo povedali v tomto filme, že cesta je viac než cieľ, tak tento film prepadáva, lebo jeho dej je ohromne predvídateľný, pretože mám pocit, že túto šablónu som videl nielen vo filme, ktorý je neskorší a ktorý mi pripomenul, teda Bitkári, ale aj v mnohých iných. Príbeh je to pekný, herec sympatický, vniesli do toho trochu tajomna, ale sám o sebe mi veľa neprináša. (16.03.2015)