Posedlost

Čudujem sa tomu, že je tento výborný thriller Briana De Palmu u nás takmer neznámy. Obsession je film, pri ktorom tuhne krv v žilách a úplným právom sa začal po uvedení filmu De Palma prirovnávať k Hitchcockovi. Film samotný silne evokuje myšlienky na Vertigo a v kľúčových scénach ma dokázalo mraziť presne tak, ako pri pozeraní Vertiga. Už počiatočné zábery na kostol, prerývané hudbou maestra Herrmanna (jeho posledná kompozícia) sú dychberúce a spolu s nasledujúcou scénou "ako vo sne" dávajú divákovi predzvesť toho, že má do činenia s výnimočným filmovým dielom. Kamera ako taká sa Vertigom dosť inšpiruje, čo vidíme na použití rôznych filtrov, avšak zároveň je v tomto smere aj dosť inovatívna. Kým Hitch vo svojej dobe používal prevažne nájazdy, De Palma v kľúčových scénach ohromuje diváka kombináciami nájazdov a zoomu. Kritiku môžem vyniesť snáď len z hľadiska scenára, v ktorom bohužiaľ divák nie je ukrátený určitých vsuviek a barličiek, čo je síce bežné pre takmer všetky novšie filmy, avšak ja mám rád skôr staršie filmy :) Každopádne, ak máte možnosť, vrelo tento film odporúčam. Svojim stvárnením sa jedná o poctu a hlbokú poklonu žánru, ktorá nemôže uraziť ani zarytého milovníka klasiky. (20.05.2005)

De Palmova pocta mistrovi hororu! Hitchcock je v tomto Brianově snímku zcela nepokrytě cítit na každém kroku – počínaje námětem filmu, výborně budovanou stísněnou atmosférou a celé to korunuje hudba Hitchova dvorního skladatele Bernarda Hermanna. Takže měl-li být někdo následovníkem Alfreda Hitchcock, pak jedině Brian De Palma! (22.05.2013)

Aj keď sa jedná o slušnú filmárčinu, ktorú podčiarkuje hlavne dobrý uvod s únosom, neskôr sa z toho stáva až príliš zromantizovaná dráma, ešte k tomu bez tempa. Pritom Robertson a Lithgow robia, čo sa dá. Záver s odhalením tajomstva film síce znova nakopáva, ake nemôžem sa zbaviť pocitu celkovej nevyrovnanosti, aj scenáristickej. Vôbec som nemohol spapať to, ako môže dcéra byť takto incestne vo vzťahu s vlastným otcom. Ani nechcem vedieť, čo pred sobášom spolu asi ztvárali, zjavne na to nemysleli ani tvorcovia. Škoda, lebo potenciál témy bol. (27.06.2019)

De Palmova variace na Hitchcocka u které jsem skoro do konce věřil, že to bude o hvězdičku víc. Hlavní hrdina před lety přišel o milovanou ženu i dceru při nepovedené záchraně rukojmích. A po letech potkává ženu, která by jako z oka vypadla jeho zesnulé manželce a znovu se zamiluje. De Palma byl v roce 1976 ve formě nastartované Carrie a má tady bezchybnou "hitchcockovskou" kameru, hudbu i lokace. Debutuje tu ještě relativně mladý Lightgow, díky šarmantní Bujoldové funguje i ta romantika, jen Robertson se svým zasmušilým, bezvýrazovým obličejem to zazdívá. Problém je, že obě věci co mě napadly se ukázaly jako pravdivé, navíc finále (nůžky, letiště) nepůsobí napínavě, ale směšně, což by se u Hitchcocka rozhodně nestalo. SPOILERY!!! John LIghtgow se svou krysí tváří je jasný záporák celou dobu, za to De Palma nemůže. Ale to že je dívka hrdinova dcera je jediné logické vysvětlení, jen jsem čekal že to tak nebude. Když se ukáže že ano, ta incestní love story (spali spolu?) působí zpětně opravdu nechutně. (29.05.2023)

De Palma (filmařsky) znásilňuje Hitchcocka do poslední kapky – hrdinova posedlost milovanou manželkou, tajemná femme fatale, záměna podob – a úžasně buduje paranoidní atmosféru, kterou zakončuje zdařilou pointou (byť pachuť kopíráku ucítíte docela zřetelně). Ale přestože se zde neobjevuje žádný z jeho pozdějších trademarků (steadycam, split-screen a podobné režijní fígle), je jeho vyprávění i díky obyčejným postupům stále chytlavé. Škoda toho zbytečného kulhání v dialozích, které protentokráte zaberou většinu filmu. Na vině je ale spíše Schraderova (překvapivá) scénáristická zoufalost, která dohromady nic neřeší a na romantiku (zvláště tu na vážno myšlenou) De Palma nikdy nebyl. Vyznění filmu je i přesto stále kompaktní, jelikož libový epilog a fajn závěr lepí tenhle jinak dost nesourodý celek v dobré pokoukání. (13.02.2007)