Fighter
Réžia:
Natasha ArthyKamera:
Sebastian WinterøHudba:
Frithjof ToksvigHrajú:
Semra Turan, Nima Nabipour, Cyron Melville, Molly Blixt Egelind, Sadi Tekelioglu, Behruz Banissi, Xian Gao, Denize Karabuda, Ertugrul Yilan, Özlem Saglanmak (viac)Obsahy(1)
Tvrdohlavá dcera konzervativních tureckých emigrantů, usazených v Kodani, se snaží vyhovět snům svých prostých rodičů o její velké budoucnosti a zároveň zůstat věrná své osobní vášni – kung-fu. Toto výborné drama určené adolescentnímu publiku sází na sympaticky svéhlavou hrdinku a na působivé scény bojového umění v choreografii Xiana Gao (Tygr a drak). (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (72)
„Ženy nebojují, zvláště ne s muži. Co by řekli lidi, kdyby ses tady tahala s hromadou chlapů?!“ - „Tati, to je strašně staromódní. Není to, jak si myslíš!“ Ale přesvědčit otce bude těžké…Aiša miluje svůj bojový sport. Konzervativní muslimská rodina ji v tom však všechno, jen ne podporuje. Má problémy ve škole, která ji nebaví, u toho ještě bojuje se zvládáním vlastních emocí. Ale díky její vášni bržděné nesmyslnými překážkami a předsudky (ze strany turecké i dánské komunity) si velmi rychle získá divákovy sympatie. Ty ještě vzrostou po příchodu do týmu. Pak člověku ani příliš nevadí, že je to v nemálo ohledech pohádka, protože se na ni moc pěkně divá. Stejně jako na ty dynamické, dobře sestříhané souboje (navíc podpořené sedící hudbou), které jsou místy efektní až běda. Navzdory nedostatkům nemám to srdce dát filmu nižší hodnocení, protože jsem se dobře bavil, hodnotím tedy slabšími, ale ještě 4*. „Vztek je dobrá věc, ale musíš se soustředit. Neučíš se kung-fu kvůli boji. Učíš se kung-fu, abys měla kázeň. Pamatuj, dívej se do očí!“ ()
Bum, prásk, leh. Perfektní naplnění škatulky mlátivého filmu se všemi potřebnými útrapami, tvrdými tréninky a vyhecovanými zápasy. Ta kulturní rozpolcenost hlavní hrdinky v kombinaci s perfektně natočenými akčními scénami prostě chytne. Jak já bych chtěl ten soundtrack napchaný božími tureckými rytmy. ()
I ked kostra pribehu vychadza z klasickeho set-up (nielen) teen martial arts filmov "mlady clovek si musi najst svoje miesto v zivote a vybojovat svoj doteraz najvacsi zapas", velkou vyhodou a pozitivom je etnograficky mix prostredia v ktorom sa odohrava. Turecki pristahovali v Dansku, do toho zakomponovane bojove umenie vychodu, ktore tu nie je iba ventilom pre vyskyt bojovych sekvencii, ale je ukazovatelom moralneho kodexu a apelu na spravne hodnoty. Kung-fu tu sice podla ocakavania je katalyzatorom takmer vsetkych problemov a trecich ploch medzi postavami, ale zaroven poskytuje aj cestu von a skrz dojo aj miesto, kde sa rozdielne spaja. Takto to mozno znie lacno, ale v rukach reziserky s citom pre kompoziciu obrazov s chytlavym muslimskym hudobnym podfarbenim uderne rytmizujucim sceny a spad deja, a hlavne vdaka naprosto prirodzenemu a presvedcivemu hereckemu vykonu ustrednej predstavitelky sa film meni na fungujucu dramu. A navyse, bojove sceny su vyborne. Silnych 90% za maly velky film so srdcom. ()
Na poli evropského akčního filmu patří Bojovnice se svými efektně stylizovanými bojovými scénami mezi to nejlepší. Zároveň je to typ filmu, kterých je pokaždé na MFF KV zoufalý nedostatek a letos tu na odreagování od těžkých artovek nic lepšího není. Takže jsem neodolal druhé projekci, tentokrát v kvalitně vybaveném kině Panasonic a píši sem pod vlivem čerstvých dojmů, které jsou mírně euforické, leč na full house to pořád není. Ano, vizuál je perfektní, turecké odrhovačky šlapou na plyn dynamických sekvencí, herci jsou sympatičtí (příjemná Semre Turan na pódiu bodovala šarmem a přirozeným projevem)... Ale uvítal bych více souvislých přehledných bojových kombinací a méně zpomalených a předrátovaných záběrů, které ze souboje místy vytvářejí trochu statickou efektní mozaiku. A nastíněná problematika života v turecké komunitě se nevymanila za zažitých klišé o muslimech... Za víc si ode mě film kritiku nezaslouží. Příjemné překvapení. Seveřani ve Varech jedou! ()
Originalita a určitá výjimečnost Fightera spočívá v propojení evropského sociálního kritického balzakovsko-flaubertovského dramatu s kung-fu. Bol a vnitřní stavy protagonistů se tak neodehrávají uvnitř jejich duše, jak je běžně zvykem, ale jsou přeneseny explicitně ven – do tělocvičny. Co se nám tu odehrává, je striktní behaviorismus, otiskující duši do vnějších podnětů (údery, kopy, úhyby), jdoucí ve stopách Pavlova a Wattsona. A stejně jak malý prostor zabírá tělocvična vůči okolnímu světu, stojí i Aicha proti všem. Odtud význam očí, ke kterému nabádá trenér – oči představují bod (tělocvična = duše), odkud nahlížíme rozprostřenou krajinu (venek). Postavy ve filmu, hlavně rodiče a příbuzní hrdinky, sice nejsou schopny rozeznat, zda je chování a myšlení Aichy projevem pocitu, který zažívá (protože žádná myšlenka nemůže být silnější než její emocionální matrice), nebo zda jde o přetvářku a racionalizaci, za níž se skrývají opačné postoje (touha vypadnout z párty bratrovi nastávající do tělocvičny), kdežto divák takto maten a omezován není. Proč? Protože (i) Fighter chce potěšit zejména diváky a až sekundárně fiktivní postavy filmu (právě začlenění kung-fu přesouvá film z národního, levičáckého projektu, který by horoval za spořádanější živobytí tureckých exulantů, na globální, nadnárodní kinematografii); (ii) protože Fighter nutně potřebuje vnějšího pozorovatele, který by ocenil jeho pěstěnou behavioristickou konstrukci; (iii) protože jak kdysi prohlásil Schopenhauer, „zárukou dobrého stylu je mít co říct“, jenže není dvakrát produktivní volit k oslovení diváka vířivý akademický pojmový aparát; (iv) a protože Figter je zjevně jedno z těch děl, u něhož záleží, jak moc se v něm najdete vy sami. ____ Nejzásadnější námitka vůči Fighteru argumentuje přemírou klišé, z nichž je upředen. S tím nemohu souhlasit. Na většině kateder scénáristky vám sice budou každou chvíli vtloukat, že je lépe z klišé vyjít, nežli se k němu dopracovat; když vyjdete (jako Hitchcock nebo Lubitsch) z klasické situace a když ji obratně rozvíjíte, prohlubujete a vnášíte do ní prvky, které ji mohou ozvláštnit, máte větší šanci dobrat se k „originálnímu filmu“, než kdybyste začali z něčeho, co tu ještě nebylo... jenže každé takové nazírání na film – jestli z klišé vychází, nebo se k nim dopracovává, a nebo ani jedno, či snad oboje – je scestné a pohříchu zobecňující. U filmů není správné posuzovat jen to, jak dopadly a jak začaly, jestli originálně, nebo neoriginálně (protože přesně to nám zůstane v dlouhodobé paměti), podstatné jsou detaily a dění mezi koncem a začátkem (to z krátkodobé paměti, co zpravidla brzo zapomeneme). Jak by řekl Walter Benjamin, filmy jsou vždycky zároveň dokumentem jak kultury, tak barbarství. Všechno kulturní bohatství, které nás tak okouzluje a povznáší, děkuje za svou existenci nejen námaze velikých géniů, kteří je stvořili, ale i nevýslovnému utrpení jejich současníků. Kritické myšlení říká, že krásné nemusí být pravdivé. Německý filozof Adorno to vyjádřil takto: „Strom, který kvete, lže v okamžiku, ve kterém jeho kvetení vnímáme bez stínu hrůzy.“ A tak i u Aichy je podstatnější, co přetěžkého zažila v průběhu filmu, než-li závěrečných katarzních deset minut, na něž se nám film zužuje. Kriticky myslící divák tuto krásu a vznešenost narušuje tím, že odhaluje to, co na tomto závěrečném obrazu zůstalo zakryto a co mu předcházelo. () (menej) (viac)