Overená kópia

První evropský film iránského režiséra Abbase Kiarostamiho. První filmová role britského operního pěvce Williama Shimella. Sdílení italské kultury a přítomnosti jako součást děje. Bylo? Nebo nebylo? Klíčem jsou dva rozhovory: mezi matkou a synem v restauraci a ženou a mužem u kávy. Nejde o variaci Falešného autostopu nebo Rozhovoru s jinou ženou, přestože se podobné interpretace nabízejí. Jednoduše snaha o „Věrnou kopii“ mnoha jiných situací. Líbí se mi nad tím filmem přemýšlet. 14.2.2014: Děkuji Jaromíru Blažejovskému za informaci o záměrně chybějícím mezititulku. Celý příběh tak dostává nový smysl, přestože nezestárli a vůbec se nezměnili. Takže bylo a já se jednoduše mýlila... Nakonec i kdyby nebylo, je to jen hra. S divákem samozřejmě. Dnes, přestože už nad filmem přemýšlet nemusím, líbí se mi ještě víc. Vynikající záležitost. (22.04.2012)

100-minútový dialóg muža a ženy putujúcich po toskánskom vidieku. Nábeh to malo úžasný a dialógy o kópiach a origináloch ma naozaj bavila a naozaj to pôsobilo nesmierne inšpiratívne. Horšie to však bolo po návšteve tej kaviarne, keď sa začala tá psychologická hra na manželský pár. Je mi jasné, že aj to odkazovalo na samotný úvod filmu, no u mňa to až také nadšenie nevyvolalo. Prvá polovica filmu jasne lepšia ako druhá, no celé tie filozofické úvahy o umení a následne tá ich "hra" dodala filmu poriadnu tajomnosť, no najmä neurčitosť. (29.05.2014)

Na film jsme sli kvuli Juliet Binoche. Hraje skvele a opravdu skvele i vypada. Ale z filmu jsem ponekud rozcarovan, protoze jsem ho poradne nepochopil, lepe receno, film nabizi nekolik moznosti pro jeho pochopeni a to me nejak nebere. Nechodim na filmy proto, abych po nich musel dumat nad tim, o cem to vlastne cele bylo a proc to a ne ono. Cely dej se ma odehrat na platne a reziser mi ma nabidnout uceleny filmovy zazitek. Ne ze neco nacne a rekni si, ze on si to ten divak nejak domysli. Tohle spis ekovuje, ze z toho filmu nekdo ustrihl konec (rozuzleni). (10.07.2010)

Docela mazaný, ale občas ty únikový dveře přeci jen trochu skřípou. Film tak sám působí jako hra na něco, vytváří vlastní realitu, která už pak s originálem (vztahem dvou lidí) nemá mnoho společného. Protože jinak by výčitkami stíhaný muž nebo žena ochraňující své těžce zkoušené sebevědomí museli na konci individuálně prchnout. (10.02.2012)

Co nadělám, asi ze mě nikdy nebude ta pravá vyznavačka francouzských artových filmů. Přitom je spousta věcí, které jsem na filmu i oceňovala - magické prostředí toskánských uliček, náměstí i zelené krajiny, cítila jsem vůni tamějšího zemitého vína, nasávala atmosféru nedělního odpoledne, obdivovala Shimellův odměřený šarm i unavenou krásu Juliette Binoche ( to jak plynule přecházela z francoužštiny do italštiny a hned nato zas do angličtiny, nemělo chybu) , která svou nervní, životem zklamanou hrdinku zahrála tak dobře, že mě chvílemi možná až iritovala, aby mi jí následně bylo zas nesmírně líto. Vlastně se mi líbilo všechno kolem, jen ne ústřední kostra příběhu. V první polovině mi ti dva se svými vyprázdněnými dialogy o umění připomněli Woodyho Allena, bez jeho vtipu a satirického nadhledu a když se to ve druhé polovině přelomilo ve vztahové konverzační drama, s nostalgií jsem zavzpomínala na takové filmy jako Před půlnocí nebo Kdo se bojí Virginie Woolfové, které mě chytly přeci jenom o trochu víc. Ale jak už jsem podotkla, asi nejsem ten pravý divák. (21.10.2014)