Maratón

"Víš, teď se bude hodně křičet. Radši míň řvi a víc namáhej tohle, hlavu." už tento dialog, na samém začátku filmu, nás ubezpečí, že na nás nečeká unifikovaná prorežimní propaganda. Linka Pražského povstání (Hanzlík - mladší bratr) a linka spěchání na pomoc povstání (Menšík - starší bratr) jsou sice propojeny poměrně uměle, ale nakonec přeci jen splynou v jedno. A obě mají co nabídnout! Poetiku Nové vlny hledejme spíše v té první, druhá nám ale nabídne řadu velice kvalitně nasnímaných válečných sekvencí nepůsobících směšně, včetně autentické techniky a opravdu masových scén. (07.07.2020)

Když před několika lety kulminovala éra laciných dvd (nejen) v Levných knihách, obchodně méně úspěšné kousky se objevovaly ve stáncích ve výprodejích, kde uplatňovaly nabídku typu dvou či tří filmů v jednom balení. No nekup to za tu láci. Posléze se sice téměř pravidelně ukazovalo, že mizerný odbyt nebyl způsobený nepochopením nepřejícího publika a měl mnohem přízemnější důvody, nic to ale nemění na faktu, že jako komerční strategie to fungovalo slušně. Stejnou filozofii 2v1 zjevně zastávali tvůrci Maratónu, když divákovi nabídli dva paralelně se odvíjející příběhy z posledních dnů války. Co na tom, že do sebe vlastně vůbec nezapadaly a oba jako by točil jiný režisér a jiný štáb. Příběh mladičkého vězně osvobozeného z pankrácké věznice, který během čtyř dnů květnového povstání stihne zúčastnit se se zbraní obrany Prahy i najít osudovou lásku, zapadá aspoň trochu do obrazu české kinematografie 60. let sázející na herecké výkony a intimitu okamžiku. Druhá linie ukazuje vítěznou sovětskou armádu, jak "spěchá na pomoc Praze", a tahle linie má zřetelně propagandistický rozměr a zapadá do tváře normalizované kinematografie 70. let. Patos, tragika lidské oběti na samém konci války, usměvavé tváře unavených sovětských vojáků a nekonečné kolony vojenské techniky vítězící armády. Je to průhledné a neuráží mě to už proto, že film, ať je jaký chce, dokáže aspoň v některých scénách zlidštit tvář protivníka a vyvolat úsměv na tváři. Na druhou stranu mě ale v žádném případě tenhle kousek nenaplňuje jakýmkoli obdivem. Velký, resp. hluboký, film vypadá úplně jinak a vyvolává jiné emoce. Celkový dojem: 50 %. (25.02.2015)

Dve odlišné línie sú príjemným spestrením vojnového žánru v našich vodách. Tá bojová sa síce môže pýšiť bohatou výpravou, ale čo z toho, keď je v nej použitá hudba, vyvolávajúca dojem nechcenej paródie, budovateľnosti, až trápnosti. Romantická linka v meste sa pýši sympatickým párom 18 a pol a 19 ročných detí, ktoré sa musia skrývať pred guľkami, ale ak vojna v Čechách a romantika, tak jednoznačne Romeo, Julie a tma. Postavy v československej, ruskej aj nemeckej armáde rozprávajú česky a sú vo všetkých troch prípadoch zastúpené známejšími českými hercami, takže je ťažké sa v tom vyznať a znova to pôsobí mierne parodicky. Záver bol tak trochu ranou pod pás, ktorý by ale v lepšie fungujúcom filme mohol perfektne fungovať. (11.02.2015)

Vůbec jsem nevěděl, že tenhle film existuje - a překvapení pokračovala. Podle obsazení se zdá, že v tom hraje snad „každej“. To, jestli se sbíhající se dějové linie dvou bratrů (mladší se zapojuje do pražského povstání, starší sem míří s Rudou armádou) protnou, představuje slušný dramatický prvek. Taky výprava je u tohohle nenápadného filmu velkorysá – střílí se ostošest, Olmer nouzově přistává s letadlem a sovětské tanky míří ku Praze (tady přitom filmařům stačilo pár měsíců počkat). Druhá dějová linka zase nabízí civilní a zpočátku nehrdinské postavy, které bloudí městem s kufrem cementu, vedou kousavé dialogy jak z Formanových filmů a do toho (později) Hanzlík střílí nácky jak ve Wolfensteinovi (a časem získá i lepší zbraň). Ani Liškova hřmící, až příliš „heroická“ hudba, která mi obzvlášť k některým scénám neseděla a u některých působila až parodicky, neoslabila řadu působivých momentů – úvodní vzpoura, obléhání bytu nebo role Vlasty Chramostové, které k sehrání mrazivé scény stačily asi tři vteřiny pobytu ve filmu. (21.03.2015)

Předpokládanou křehkou komorní osu snímku ta rozvětvená dějinná nerámcuje, ale bezohledně ji atakuje, a to nejen dějově, což je přirozeně očekávatelné (jak jinak, za války?), ale i vizuálně a vypravěčsky. Veškerá probouzející se intimita mezi Rudou a Karlou, je snímána chladně, odbývána v běhu dějin, které zde kvaltují tak, že se ani nechce uvěřit, že se v ty dny něco zrodilo. Toto nepochopitelné splývání, v němž vše působí tak nelidsky, se marně snaží neutralizovat odlehčený, humorný tón, nicméně i ten zní poněkud krotce, opatrně. Film tak působí, jako by současně mířil na všechny strany s tím, že každý si přijde na své: tvar, který ale takto vzniká je spíše rosolovitým - a v monochromní průsvitnou hmotu se rozpouštějí všechny klady, od hereckých výkonů po Liškovu originální hudbu. PS: Nemohl jsem si nevzpomenout na starší Procházkovo Zatoulané dělo: podobně jako jeho neslavný scénáristický debut mi i tento pozdější film připadá, jako by byl složen z několika scénářů. (28.12.2017)