Občiansky preukaz

Sedmdesátá léta očima máničky. Estébáci jsou do jednoho hloupí (někteří dokonce negramotní) a agresivní. Smysl má poezie, holky, chlast a revolta. Kdo nerevoltuje, nežije. Není-li vydáván za autentický obraz doby, nevadí mi, když film nahlíží na určité období jednostranně. U Občanského průkazu mi zároveň nevadí nahrazení solidní dramatické linie vrstvením lehce propojených epizod, jež pokrývají značnou část pojmů spojovaných s normalizací (tuzex, bony, Plastici, tesil…). Přítomno je zkrátka téměř vše, co naleznete i v tom nejpovrchnějším článku o daném období. Tvůrci si dávají hodně záležet, aby bylo vidět, jakou péči věnovali výpravě. Ano, takto budou mít normalizaci zafixovanou generace, které ji nezažily. Občanský průkaz zkrátka nic nemění na představě, jakou podporuje drtivá většina médií. Nic kriticky nepřehodnocuje, nabízí žádané. Ovšem bez křečovitého humoru, s dobrými herci i snaživými neherci a několika scénami, při nichž – jakkoli si uvědomujete režisérovo přehánění – mrazí. Odvážná délka není na obtíž, s postavami jsem chtěl trávit čas, s některými více, než kolik jim pro „exkurzivní“ charakter vyprávění bylo poskytnuto (Pivoňková), spíše mi bylo jedno, jestli OP skončí za třicet minut nebo za dvě hodiny. Po doběhnutí titulků jsem měl z filmu pocit velmi dobrý a ze sebe, že jsem někdy v průběhu těch stočtyřicetin minut ztratil odstup. Což možná značí, že Trojan natočil po Poutech druhý nejlepší český film roku 2010 a možná jen… že jsem ztratil odstup. Apendix: Proč jen mám pocit, že školství se z těch let zatím nevzpamatovalo? 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Radek99, Niktorius, NinadeL, J.Connor, fuckme, old_school (23.01.2011)

No jo, je to skanzen, který momenty, kdy se mu daří navozovat atmosféru strachu a režimního útlaku, více než vyvažuje libými tóny nostalgie, jakou se (samozřejmě v její falešné podobě) snaží vyvolat i v těch (resp. především v těch), kteří danou dobu neprožili a vnímají ji právě v takové přepísknuté pohlednicové podobě jako sám film - skrze trhlé účesy, tesilky, roláky, bonzáky, esenbáky, Wartburgy a výlety do Jugoslávie. Sálající atmosféra je taky to, co udržuje divákovu pozornost, neboť denníkové vyprávění jemně rozdělené do mnoha epizod něčeho takového schopno není a Občanský průkaz se tak vlastně stává filmem, z něhož je možné odejít půl hodiny před koncem a přitom nebýt o nic ochuzen. Jenže zrovna tenhle skanzen je postavený tak pěkně, že mi v něm spíš chtělo zůstat ještě o něco dýl. (27.10.2010)

Tak jsem po (mnoha) letech dočkal, čekání na Občanku se vyplatilo. Mám dojem, že to bude jedna z mála komedií, které přežijí zub času, a které se budou (právem) opakovat na našich obrazovkách rok co rok. Naprosto pohodová komedie z nepohodové doby. Navíc jsem si uvědomil, že potřebuju nějakou bokovku, a je jedno, která ze sester Bokových to bude ... (22.08.2011)

Patnáctka za námi, rudé občanky v kapse, takže teď nám polibte prdel. Revolta ale nakonec docela hodně bolí a Ondřej Trojan to moc dobře ví a předkládá normalizaci jako dobu vtipnou i hodně neradostnou. Socialistický „ráj“ tu v jeho podání není rozhodně jen o nějakých alkoholních eskapádách nebo symbolickém natrhávání stránky v nové občance. Není to film vyloženě pro pobavení plný člověkášství v těžké době á la Pelíšky. Klukovské úlety začínají být „o hubu“, zemitý humor jde stranou a film nabírá na vážnosti. Morální čistotu přesto mnozí berou vážně. Trojan mezitím lpí na detailech, nabízí velké množství dialogů a dává prostor hercům, kteří se mu (na české poměry) měrou vrchovatou odměňují. Výtky určitě jsou, ale o těch se mi momentálně psát nechce. S ohledem na jiné tuzemské výtvory by to byla až zbytečná rána pod pás!! Občanský průkaz totiž má hodně co nabídnout, a já se nestydím mu šoupnout zasloužené čtyři hvězdy!! (13.02.2013)

Každý, kdo neproseděl mládí u Assbooku či nemohl z technologických důvodů strávit pubertu se smrtí v očích a joystickem v ruce a místo toho musel s kamarády "nudně" popíjet na haldě Chateau de Rybíz ročník 82 a v blízkých křovinách pak revidovat pionýrkám bobry, hrozit v prvních lajnách kotlů na pochybné, mastňácké kapely, honit v rámci edukačních školních branných her po socialistických parcích prohnilé americké diverzanty nebo lámanou ruštinou opěvovat velikost Sovětského svazu, přítele nejvěrnějšího, bude při závěrečných titulcích docela na hadry a nejistou rukou šmátrat po kapesníku, aby mohl utřít zvlhlé rohovky a mohutně vysmrkat poslední zbytky nostalgie. No jo, no, nenávratně v prdeli jsou časy, kdy se mě holič ptal, jestli chci za své čtyři koruny ostříhat nebo vyměnit olej, kvůli mé odrané džisky se cvokama a pentagramem mě pravidelně nějaký fízl výchovně umravňoval tonfou, člověk měl všechno tak nějak v zevním genitálu a z té červené knížky, polité pivem aspoň přesně věděl, kdy se má nechat přeočkovat proti tetanu. A tak tu sedím s nakrátko ostříhanými, řídnoucími vlasy v monterkách od Bosse, aby mnou náhodou nějaký napomádovaný bankovní buzines-man nepohrdal, brečím jak stará kurva a přemýšlím, není li už náhodou pozdě přispět regulačním poplatkem svému tolik hladovějícímu lapiduchovi, aby mě opíchal a netrnula mi šíje. (04.05.2011)