Noc lovca

Nepřekonatelný architekt zla Robert Mitchum v noiru černějším než noc při novu. Jenže ouha. Z Charlese Laughtona se nakonec vyklube pořádný měkota a celá story končí v bažinách sentimentu. A to s ohledem na všechna témata a motivy, které tvůrci svým filmem naťukli, je nesmírná zrada. Jak na divácích, ale i na ďábelském kazateli Harry Powellovi. (26.12.2009)

Je s podivem, jak může v několika málo vteřinách film střídat geniální vizuální momenty s naprosto tragickým herectvím, dialogy a střihovou skladbou. Tenhle slavný film je pro mě reprezentantem téměř všeho negativního, co se pojí ke kinematografii 50. let. Obecně vzato, dalo by se říct, že každý dobrý film má postavy, které můžeme považovat za životné, vrstevnaté, lidské. Naopak špatný film má často namísto propracovaných charakterů jen nositele stereotypních vlastností, panákovité roboty, jejichž repliky šustí papírem. A přesně takhle vypadá v podstatě každá scéna Lovcovy noci. Panáci odříkávají repliky, které by nikdo nikdy nevypustil z úst a do toho toporný střih nešikovně nastřihává různé reaction shoty. Vrcholným příkladem budiž strašlivé herectví představitele malého Johna, jehož reaction shoty působí jako nepovedené cvičení na téma Kulešovův efekt. Jako o to větší kontrast pak opravdu působí několik spásných magicko realistických momentů, kdy pár vteřin osamoceného a vizuálně strhujícího záběru řekne divákovi víc, než ta upachtěná koláž šustící papírem. Žánrově i tematicky je Lovcova noc zajímavým snímkem (dokázal bych si představit remake třeba od Guillerma del Tora), ale absolutně ho sráží prkenné neumětelství na poli scénáře, vedení herců i budování rytmu střihové skladby. 4/10 (03.09.2018)

Vrním blahom a popri tom hystericky kričím nadšením. Megapecka. Vizuálne úchvatné, Robert Mitchum je skvelý a z toho žánrového posunu v druhej polovici mi padla sánka (nechcem spoilerovať). Decká síce mohli hrať lepšie, niektoré akčné momenty by mohli byť menej vtipné a vôbec by nevadilo keby to malo o pol hodinu viac a nebolo to také skratkovité ale to mi nebráni v tom aby som sa do toho filmu zamiloval. Scénu úteku po jezere tesať do kameňa. 10/10 (18.05.2015)

Začátek padesátých let znamená odklon filmu noir k pochybným hrdinům, morálně vykolejeným zločincům a existenciální nejistotě. Lovcova noc tento trend zdatně předjímá. Mitchumův hrdina ztělesňuje předky všech budoucích maniaků, počínaje Hannibalem Lectorem až k Ledgerovu Jokerovi. Lovcova noc je perfektně nasnímaná a prezentuje jednu z nejlepších prací se světlem, co jsem v noiru viděl (a všichni víme, jak je dobré svícení pro film noir důležité). Co do příběhu však představuje podivný mix Caprova nepřirozeného patetismu a jeho sklonu k optimistickým koncům s noir a hororovými atributy. Krom toho, že výsledek působí jako pověstný dort pejska a kočičky, je film nehorázným výsměchem civilnosti, kterou žánr razí od dob Bogartových snímků let čtyřicátých. V padesátých letech by si pak Wellesův Dotyk zla o něj ani kolo neopřel. (02.10.2010)

Zůstává otázkou, zda je Robert Mitchum vážně tak perfektním hercem, nebo je jen na rozdíl od většiny zúčastněných hercem alespoň dobrým. S výjimkou miloučké a uvěřitelné Sally Jane Bruce v roli Pearl mi totiž ostatní klíčové charaktery pily krev svým hloupým chováním a jejich představitelé toporným vyjadřováním veškerých emocí, což nejpalčivěji platí o mladém představiteli hlavního hrdiny Johna, Billym Chapinovi. Každý jeho úlek či úleva jsou nepochopitelným utrpením. I s lepším castingem by ale příběh nezdolného vlka v rouše beránčím nebyl ničím jiným, než unavenou báchorkou, prostoupenou náhodně se zjevujícími kladnými či polepšenými postavami a přespříliš nasládlým bohabojným poselstvím. (11.03.2017)