Coco Chanel & Igor Stravinsky

Coco Chanel a Igor Stravinsky je v první řadě film s dokonale, do nejmenších detailů propracovaným prostředím a kostýmy a geniální hudbou. Interiér venkovského domu je naprosto úžasný a modely Coco Chanel překrásné. Skvělá je i kamera, mám moc ráda detailní záběry obličejů a Mads Mikkelsen je v některých scénách s jeho lehce vyděšným plachým výrazem naprosto okouzlující. Moc by mě zajímalo jestli zachycení prvního provedení Svěcení jara bylo autentické či nikoli, zda choreografie a kostýmy odpovídaly reálu. Je to takový jemný příběh o "setkání" dvou výjímečných lidí. (04.05.2013)

Už od počátečních tiulků se jedná o vizuálně velmi promyšlený a bezchybně nasnímaný příběh. Příběh, který je o to silnější, máte-li nějaké povědomí o tom, kdo byl Igor Stravinskij a co znamenal pro soudobou vážnou hudbu. Dějová linie se sice zaobírá postupně doutnajícím a v jisté chvíli i velmi vášnivým vztahem mezi Coco a Igorem, ale pro mě osobně to bylo jen příjemné a opravdu smyslně natočené zpestření, které obohacovalo téma příběhu - umělec, jenž je nepochopen svou dobou. Stravinského Svěcení jara muselo být jistě pro většinu lidí zjevením. Novátorské hudební postupy, důraz na rytmus, odklon od melodiky - to všechno muselo na Čajkovským odkojeném publiku působit jako ledová sprcha. Div je, že ještě za svého života Stravinskij vůbec došel nějakého uznání. Ale to na síle a emoční působivosti jeho děl nic neubírá. Naopak. V tomto pro mě Kounenův snímek funguje naprosto přesně. Využívá Stravinského skladeb, vkomponovává je do děje, a když náhodou sáhne mimo Stravinského repertoár, je to vkusné a vhodné. Hudební obrazy se snoubí s krásnou výtvarnou stylizací a vytvářejí tak pomalé, ale působivé celky, které dýchají atmosférou doby a tu a tam (snad i nevědomě) se dotýkají opravdového umění. Umění žít, umění milovat a tvořit. (17.05.2011)

Nebezpečí ano, přitažlivost ani omylem. Scénář spáchal deprivant, jenž o ničivé vášni a přitažlivosti ví akorát to, že prý existují a realizují se sexuálním aktem. Čím déle jsem na film koukala, tím méně jsem chápala skutečnou (!!!) motivaci jednání ledově studené Coco a trpně fungujícího Igora. Jedinou opravdu zajímavou postavou s pochopitelným morálním rozměrem tak pro mě zůstává Stravinského žena Jekatěrina. Oč lepší a závažnější by byl příběh vyprávěný z jejího úhlu pohledu! A přitom tento trojúhelník skýtal obrovské možnosti - těžká morální a existenční dilemata, strhující konflikty... Nic z toho se tam však neobjevilo. nanejvýš povrchně či v mdlém náznaku. Nakonec z toho byla výtvarně nádherně vypulírovaná, obsahově však ubohá slátanina. Křečovité vyprávění o tom, jak si Coco (až příliš dobře znající ponižující vztahy majetkové a sexuální závislosti) zakoupila po smrti svého milovaného Boye výstředního umělce Stravinského i s celou jeho famílií. A koupě, kterou si chtěla kompenzovat jak ztráty a šrámy, tak získat vstupenku do světa skutečného umění, se ukázala nakonec jako ztrátová. Sám Stravinskij z toho pro mě vyšel jako hodně ostudná figura. A to určitě nikoli kvůli jeho hudbě, která mě neoslovuje (na rozdíl od jeho vrstevníků Prokofjeva, Šostakoviče, nemluvě o Rachmaninovovi). (07.05.2011)

Ještě, že je Stravinského hudba tak silná, jinak si "tohle" nezasloužil. Kounen postavil schéma - génius mezi dvěma ženami - a monotónně jej pořád dokola opakuje v různých variacích celý film, podsouvá ho do motivací jednání, do hudby i do práce C. Chanel. Jenže emocí je tu minimum a scénář k nim ani nedává žádnou příležitost - buď celé té "hře" na Stravinského a Chanel uvěříme, nebo ne. Mně se to nepodařilo, místo Stravinského jsem pořád jen viděl Mikkelsena i s tou jeho huhlavou ruštinou, která z neznámého důvodu nepokročila příliš daleko za "da". I postava upovídané Coco (jistě, někdo v tom filmu musel mluvit, když se k tomu ruský komponista neodhodlal :) nedávala příliš prostoru k empatii. Všimněte si však, že jakmile začne hrát Stravinského hudba, třeba jen jako podkres bezeslovným scénám, začne úplně jiný a mnohem silnější film. Těch prvních patnáct minut filmu ilustrujících "slavnou" premiéru Svěceného jara je proto neskutečný zážitek - a to bez obou hlavních hrdinů a téměř bez jakéhokoliv slova... P.S. Vážně se spolu manželé Stravinští dorozumívali pouze v holých větách? A kolik kliků přesně dělal polosvlečený Stravinskij před snídaní? Musím zjistit v nějaké monografii :-) (30.08.2016)

Filmy o osudech slavných skladatelů mám moc rád a Kounen se to pokusil pojat opět trochu jinak, což byla možná chyba. Obě hlavní postavy jsou zde totiž jenom tak lehce načrtnuty a když už se zdá, že režisér půjde víc do hloubky, tak zbytečně odbíhá k několika zbytečným scénám-jako je třeba ta s Chanelem No.5. Jinak jde ovšem o příjemně tichý film s množstvím hudby a krásnou "plovoucí" kamerou. (22.06.2011)