Džusový román

Viděl jsem Waterloo po česku, viděl jsem Babovřesky, viděl jsem Party Hard, viděl jsem toho hodně, ale marně přemýšlím, jestli jsem doposavad měl tu čest s bizarnějším tuzemským kouskem. Prapodivné postavičky jako z Hoří, má panenko (ona to asi celkově má být reakce na ranou tvorbu tria Forman, Papoušek, Passer) nebo od Čtvtníčka se jako figurky z orloje točí kolem primárního příběhu přerodu dívky v ženu a vy si jenom kladete otázky: Myslí to ten Fenič vážně? Nedělá si z nás jenom prdel? Frčí si na něčem? Jde o chyby, z kterých se časem poučí? Ale kdo má rád všechno české, kdo si ujíždí na specifičnosti osmdesátých let, kdo se před rokem zamiloval do křehké Aleny Mihulové a znovu si chce zopakovat, kterak přišla o nevinnost a vůbec kdo si ujíždí na podivnostech, tak ten se vlastně docela pobaví. A jelikož některé z podmínek splňuji i já, tak nemůžu jinak, než za dvě. (23.02.2021)

Až do teď jsem si často povzdechl, že Forman a spol. nemají v českém filmu následovníky. Jeho filmy jsou tím nejspecifičtějším, s čím naše kinematografie mohla proniknout do světového podvědomí a je obrovská škoda, že tento typ tvorby neměl mimo šedesátá léta kontinuální pokračování. Přitom jeho přísliby byly velké - už jen porovnání děl Formana, Passera a Papouška dává tušit, že je možné i v těchto intencích zachovat různorodé přístupy i nálady. Teď se mi konečně postěštilo vidět Džusový román, pod nímž jsem si představoval úplně jiný styl a musím svůj předpoklad opravit - přece se našel jediný člověk, jenž nabízející se možnost využil. Byl to Fero Fenič a svým výsledkem se téměř vyrovná svým předchůdcům, z nichž vědomě a pozoruhodně cituje. Je zajímavé sledovat, jak typicky formanovské situace prochází jistými posuny, ať už dobovými či situačními. Džusový román je vlastně syntézou filmů Černý Petr a Lásky jedné plavovlásky - ten druhý připomene již prostředím dělnické továrny a tématem milostného zklamání, přesto hlavně v první polovině připomíná spíše Formanův debut (zakřiknutá a naivní hrdinka jako dobový výtvor, její chvástavá kamarádka, dominantní matka, nevinně trapné situace). Až když se sled situací začne více zhušťovat a vytvářet jakýsi dějový oblouk, film přesně kopíruje schéma Lásek jedné plavovlásky a získává i stejně melancholický nádech, jenž je velmi citlivě vyjádřen (matka s dcerou v dešti, stejná idealizovaná lež). Největším vrcholem filmu je však spíše stylistický odkaz na Hoří, má panenko - naprosto famózní a v době vzniku nečekaná scéna svatební hostiny s dvojicí dlouhatánských záběrů ruční kamery, proplétající se mezi lidma a těkající po okolí přeplněném trefnými momentkami. Ze zvoleného východiska se akorát vymyká poměrně naturalisticky a až mrazivěpojatý konec, při němž jde rázem všechna nadsázka pryč - působí sice trochu neorganicky, ale dá se považovat za jakýsi Feničův vlastní vklad, který se v hořším světle odhalí v přehnaných Zvláštních bytostech. Závěr, v němž nastupuje do továrny nová učnice typu hlavní hrdinky, symbolizuje cykličnost a stereotypnost bez možnosti úniku. Ačkoliv je v samotném notně zcenzurovaném díle jen několik dosti nevinných slovních narážek na režim, toto celkové pojetí životních perspektiv mladé generace nutně muselo narazit. (09.12.2010)

Já osobně teda nehýkám nadšenim ani z Formanovy ranný filmový tvorby a tim pádem mě tahle Feničova kopie nebavila skoro vůbec. Alena Mihulová se plácá od ničeho k ničemu a kolem se motaj různý bizarní postavičky. Neherci jsou tady úplně nulový. Místo nich tam klidně mohli dát voskový figuríny. Žádnej skrytej talent, jako byl třeba Šebánek nebo Vostrčil, tady fakt nenajdete. A samotná Mihulová nemůže celej film utáhnout. Že ukáže kozy, tim to taky nezachrání. Pozitivně hodnotim pouze fakt, že se Feničovi povedlo celkem dobře vystihnout ten šedivej, stereotypní život pracantů ve fabrice. 40% (02.01.2012)

Mít kluka, dítě, postavit barák a koupit auto. Co víc by mohla od života chtít? Hlavní hrdinka ale nemá tak jasno, jako její kamarádka. Fatalisticky a pasivně se protlouká neutěšenou krajinou zařazení se do pracovního procesu / dospělého života. Tak nějak "osově" se jí do cesty připlete, nejspíš 'ten pravý' kluk. Na auto a barák to ale nevypadá. Happyend se nekoná, spíš hořká dávka realismu. Svým způsobem humorné prvky, jako každodenní dobíhání autobusu, nátlak okolí na hrdinku, aby si už konečně našla kluka a vdala se, hromadný zájezd pracovnic omylem místo operety na kulturistickou soutěž, nesmělá snaha o projevení přízně obézního brílatého nápadníka kontrastují s atmosférou neutěšenosti, zbytečnosti a bezcílnosti. Zvuková stopa výborným způsobem komentuje a ironizuje obraz (všimněte si zejména písniček z rádia, které mají přímý vztah k obrazu). Výborný snímek, který divákovi všechno polopatě nepředkládá, ale vede s ním dialog. Nenudí, ani když je o hrdince, která příliš nemluví a je dost pasivní. Doporučuji (28.11.2009)

Mladá Alena Mihulová měla takový věčně zasněný pohled což se do Džusovýho románu docela hodilo. Problém byl jen v tom, že události, který Ála ve filmu prožívá by ze snění probrali i čerstvě zamilovanou želvu. Režisérsky to Ferko dal výbornou. Nuda, šeď, životní stereotyp a budoucnost, která se svým optimismem vyrovnávala té Casterově, když dorazil k Little Big Hornu. (10.01.2011)