Tri dcéry

... CHODÍ RICHTÁR POD OKNÁ, ROZKAZUJE NA VOJNU, ŠTRNGY-BRNGY-OSTRUŽLINKY, ROZKAZUJE NA VOJNU. CHOĎ TY, DCÉRA NEJSTARŠIA, CHOĎ BOJOVAŤ ZA OTCA, ŠTRNGY-BRNGY-OSTRUŽLINKY, CHOĎ BOJOVAT ZA OTCA!  JA, OTECKO, JA NEJDEM, JA BOJOVAŤ NEBUDEM. ŠTRNGY-BRNGY-OSTRUŽLINKY, JA BOJOVAŤ NEBUDEM! CHOĎ TY, DCÉRA STREDNEJŠIA, CHOĎ BOJOVAŤ ZA OTCA,  ŠTRNGY-BRNGY-OSTRUŽLINKY, CHOĎ BOJOVAŤ ZA OTCA! JA, OTECKO, JA NEJDEM, JA BOJOVAŤ NEBUDEM, ŠTRNGY-BRNGY-OSTRUŽLINKY, JA BOJOVAŤ NEBUDEM! CHOĎ TY, DCÉRA NEJMLADŠIA, CHOĎ BOJOVAŤ ZA OTCA, ŠTRNGY-BRNGY-OSTRUŽLINKY, CHOĎ BOJOVAŤ ZA OTCA! JA, OTECKO, JA IDEM, JA BOJOVAŤ JA BUDEM, ŠTRNGY-BRNGY-OSTRUŽLINKY, JA BOJOVAŤ JA BUDEM. KEĎ JEJ ŠATY MERALI, VŠETKY DIEVKY PLAKALI, ŠTRNGY-BRNGY-OSTRUŽLINKY, VŠETKY DIEVKY PLAKALI. KEĎ JEJ VLASY STRIHALI, AJ MLÁDENCI PLAKALI, ŠTRNGY-BRNGY-OSTRUŽLINKY, AJ MLÁDENCI PLAKALI. KEĎ NA KOŇA SADALA, CELÁ OBEC PLAKALA, ŠTRNGY-BRNGY-OSTRUŽLINKY, CELÁ OBEC PLAKALA. KEĎ NA KONI LETELA, TRISTO TURKOV TOŤALA, ŠTRNGY-BRNGY-OSTRUŽLINKY, TRISTO TURKOV ZOŤALA... Pořád mi to zní v uších. Za tenhle tip děkuji filmovému kolegovi darkrobyk. (01.10.2023)

Setkání dvou světů, komunismu a křesťanství. Obojí stojí za hovno, jeden režim totalitní a druhý v podstatě taky. Oba světy zakazují žít podle jiných pravidel než těch svých a mezi těmito ideologickými kolesy se ocitá nebohá řeholnice Klemencia, kterou jako jednu ze svých třech dcer poslal otec do kláštera, aby mezi dcery nemusel rozdělovat majetek, který mu stejně komouši během kolektivizace sebrali. Otce nakonec "budovatelé" vyhostili do neznámé vesnice, která ani neexistuje a on začne hledat útočiště u svých dcer, které mu však až na poslední Klemencii neodpustily. On poslal totiž všechny tři do různých klášterů, aby ani nemohly být spolu pohromadě. Spolu s ním odešel i jeho syn, ale ten ho nemůže za jeho jednání ani vystát a opouští ho. Snímek nejvíc asi připomíná Noc nevěsty od Karla Kachyni, kde jsou obě témata podobně zobrazována, akorát tady se tlačí na pilu jiným způsobem. Zatímco v Noci nevěsty komunismus a křesťanství spolu fungovat nemohly ani náhodou, v Trech dcérách je nakonec spolupráce možná? Pokrytectví, slabošství a vychcanost obou komunit zde má zásadní význam. Baladický nádech filmu dodává rozměr navíc a minimalistická hudba Ilje Zeljenky, složená pouze z klarinetu (mimo hudby na slavnosti) vyprávění zvláštně obohacuje. Velmi vkusně je použitá stará písnička, kterou zpívá slaboduchý poskok Janohop a příběhem se různě prolíná a vykresluje jednotlivé situace. Je jasné, že Tri dcéry v době nastupující normalizace putovaly do trezoru. Štefan Uher byl každopádně jedním z nejlepších slovenských režisérů a každý jeho film dýchá jasně rozpoznatelným autorským rukopisem. Úplně stejně jako třeba u náš Karel Kachyňa. Ach, to byli aspoň PÁNI umělci. (01.02.2022)

Na přelomu epoch, kdy staré časy odcházejí a nové nastávají se na cestě životem potkávají lidé z obou světů. Jedni opojeni vítězstvím, mocí a slávou, druzí poraženi, snažíc se zachovat holou existenci. Události roku 1948 připravily o střechu nad hlavou církevní řády, které tím přišly úplně o všechno. Někteří bratři a sestry začali nový civilní život, jiní ale neměli anebo nechtěli nikam jít a stali se přítěží systému, stejně jako kulaci, buržousti a další "odpadlíci" a "zrádci". Tento příběh je vyprávěním o skupině boromejek (asi?), které skončily na kterémsi panském dvoře v područí tamního správce a jeho nohsledů. Je krásné, jak nikdo tehdy vlastně nevěděl, co komunismus přinese, jak moc se budet "zametat", co ti soudruzi nahoře všechno vlastně chtějí. Hlavní bylo přežít. Pan režisér nám, lidem, krásně nastavil zrcadlo...lidská blbost je bezmezná. 90% (07.01.2012)

Už delší dobu se pokouším objevit nějaký skrytý poklad slovenské hrané tvorby, něco z archivu, co mi dosud unikalo, ačkoli jde o mimořádný počin. Víckrát jsem se přesvědčil, že filmy, které mě dosud míjely, za to opravdu nestály. Tentokrát jsem se ale trefil do černého. Tři dcery se podobají tomu nejlepšímu z Kachyňovy tvorby, snad nejblíž mají motivem řeholnice, která musí najít smysl života mimo klášterní zdi, k Noci nevěsty. Uher ale používá jiný styl a kormidluje příběh jinam. Ve střetu těch, co představují vítězný pokrok, s těmi, co budování nového světa překážejí, používá režisér hořkou ironii a obě strany konfliktu ukazuje v hodně nelichotivém světle. Pokrokový předvoj společnosti ztělesněný trojicí funkcionářů představuje jako chlípný, zbabělý a trapně pokrytecký, matku představenou jako cynickou intrikánku a společenství jeptišek jako bigotní a zapšklou komunitu. Obě strany pak shodně neschopné soucitu. Když je třeba, ustoupí všichni ze zdánlivě nesmiřitelných ideologických pozic a jeptiškám najednou nevadí snaživě papouškovat režimní fráze na školení, zatímco funkcionáři se s těmito vnějšími rituály spokojují a nechávají své svěřenkyně žít více méně po svém. Je to vlastně podobenství života v reálném socialismu. Z tohohle festivalu malosti vyčnívá jediné lidské stvoření, u kterého vítězí obětavost a vědomí odpovědnosti. Copak se s ním asi stane? Celkový dojem: 90 %. (16.12.2020)

"Dali ma za mníšku, na čo to všetko bolo?"                                                                                                                                     Kterak soudruzi chtěli sestřule Bohu zasvědcené začlenit do pracovního kolektivu pomocí drátěných postelí a potištěné textílie. Přiznám se, že jsem jepťulím od začátku moc fandila. Nečekala jsem, že by na konci ocházely v bikinách s budovatelskou písní na rtech žnouti jetel, či seno obracet. Ale byla jsem zvědavá, kam nás příběh zavede. Štefan Uher mi uhranul. Co film, to jiný příběh, skvost. Neopakuje se, používá různých prostředků, jak vyjádřit poselství. Tragická postava starého otce, který nechtěl dělit majetek. Dcery poslušně odešly do klášterů, grunt připadl synovi. Ale jak už to bývá, kde chce moc, nemá nic. Naskýtá se hned několik otázek. Zůstal by majetek rodině, kdyby se rozdělil spravedlivě mezi sourozence? Vlastně všichni čtyři vnímají otcovo jednání jako chybu, prohřešek vůči sobě, ale jen jedna jediná nevyčítá a jedná. Ona jediná má nejen respekt a lásku ka tatínkovi, ale i odpuštění. A navíc má i pravého řeholního ducha, a jak už to bývá, právě to jí paradoxně nakonec ze společenství vyloučí. Uniformita obou seskupení - soudružského i řeholního je zde volena záměrně velmi radikálně, odlehčení by znamenalo zlehčení tématu a snížení kýženého efektu. Výsledkem je vyhrocené drama, které vlastně končí pro všechny zúčastněné nezdarem.                                                                                       Zajímavé komentáře: Filomena.I. (11.03.2015)