Jelena

Parádně natočené, zahrané, a vlastně i napsané, co se týče dialogů. Kdyby z toho pak režisér udělal krátkometrážní záležitost, bylo by to perfektní. Neuvěřitelně zdlouhavé scény, které mnohdy nikam nevedly, totiž poslaly všechny ty klady do kytek a k mému překvapení vlastně následně smetly i jakousi atmosféru rádoby tísnivosti a osamělosti, které dopomáhala prostorová prázdnota interiérů a mdlé barvy, a která fungovala prvních pár minut - pak omrzela a vymizela. Tohle se zkrátka nepovedlo, škoda kameramana na tenhle projekt, škoda Glasse, mohl skládat k něčemu, z čeho lidi nebudou otrávení a zejména pak škoda času diváka, který tráví u filmu, jehož poselství není nikterak originální a jehož stopáž je bez konce a (případná) dějovost je zabita v mdlosti, zdlouhavosti a nevýraznosti. Zítra už o tomhle filmu pravděpodobně nebudu vědět a nijak mě to netrápí. (09.01.2012)

Nudný film, to bez pochýb, s jednoduchým príbehom slúžiacim k tomu, aby sa ľudia zamysleli. No príde mi to také naozaj iba pre tých, ktorí boli doteraz fakt slepí, že si to akoby musia pretrpieť a pochopiť to cez to. Ja som si túto ruskú drámu odtrpel. Je to smutný film, ktorý mi veľa nedal, no s tým, že sme vlastne sami sa dá aj súhlasiť, no myslím, že by sa to dalo natočiť aj normálnejšie. Zvjagincev u mňa klesá film od filmu, toto bolo prehnané. (10.07.2013)

Již nesourodé spojení Glassovy hudby s předlouhým záběrem na samém počátku filmu varovně předznamenává, že tematizovaná mesaliance východního a západního postihla i vlastní tvar, a zkomolila tak výpověď. Jejímu smysluplnému vyznění zde chybí kritický nadhled, tvůrčí svrchovanost a – šaldovsky řečeno „hrdinný zrak“. Režisér se zřejmě snaží – rodinným dramatem – ilustrovat staronový mýtus, který právě před sto lety aktualizovalo eurasijství: v jeho podání tedy evropské odcizení kolonizovalo úrodné nivy femininní Rusi, a v souladu s vlastní vykořeněností je nezúrodňuje a pouze z nich těží – egoisticky a neúčastně. Proměnění, poevropštění Rusové se brání sdílení a izolují se do svých futuristických světů, zdánlivě kultivovaných rájů – chladných hájemství internacionálního designu, kde panuje povšechná rutina. O nic živěji však není ani mezi rodnými plebeji, kteří pod potrhanými prapory nihilismu, v souladu s tradicemi, vyčkávají u vodky a televize na spásnou formující sílu, která nepřichází, a snaží se obnovit své „skytství“ v sídlištních potyčkách. A protože je na nich dobýt oné nepatřičně obsazené arkádie a nedostává se jim k tomu sil, pomůže – cizí – úskok (jakýsi hluboce spící trojský kůň, instinktivně probuzený zachovalým rodovým pudem). Panorama kulturního průniku, vykreslené vnitřně rozpornými obrazy, tu civilistními, onde „symbolistně“ laděnými, nadto trvale leptanými tou nepřiléhavou hudbou, pokrývající projekční plátno jakýmsi mučivým rastrem, mě skličovalo svou popisností a netázavostí. A konečně jsem měl z celku dojem anachronismu, jakési hodně znetvořené ozvěny takzvaně „módního“ odcizení šedesátých let, jen v nových kulisách. Ale svět se proměnil a otázek přibylo – a zjevně i strachu z nich. Idea zapadnictví sice přinesla Rusku mnohé, ale křísící moc zpravidla nemají ony převzaté myšlenky, ta spočívá v tom prvotním plodném zrnku. Ostatně už Berďajev tomuto proudu zpětně vytýkal nepřítomnost kosmického ducha a pokládal je „jakýsi nezdravý a nemužný vztah k Západu, jakousi nesvobodu a bezmoc pocítit, že jsme také pro samotný Západ účinnou silou.“ Jak a kde hledat to vnitřní, hluboké probuzení, to režisér nenaznačuje, ba ani se po tom netáže. Bezcestí. (18.07.2016)

Napriek nespornej kvalite Zvjagincevových filmov naďalej ostávajú najhodnotnejšou sondou do života súčasného Ruska tie stovky hodín záberov autonehôd z dash camov osobných motorových vozidiel. Výpovedná hodnota o mentalite národa je zhruba obdobná, akurát tie dash cam videá sú o čosi dynamickejšie a dá sa na ne pozerať aj opakovane. (09.12.2017)

Súhlasím, že úvodný záber na vetvičku mohol byť o polovicu kratší, ale v závere poteší, že to nebola náhoda a v istom zmysle mal ten dlhý záber opodstatnenie. Osobne ma vysoko cenený režisér Zvjagincev nesklamal. Áno, môžme sa baviť o tom, že to nie je magická sila Návratu ani Vyhostenia, ale stále je to pozoruhodné. Je to komornejšie, príbeh i výkony hercov sú výborné, ale najzaujímavejšie je sledovať, čo je schopná urobiť matka pre svojho syna, aj keď si je vedomá, že je to lenivec a povaľač. Nie som lakomec, ale plne som súhlasil s názorom bohatého manžela Eleny. Otec sa má o syna postarať a nie sa celé dni nalievať pivom, dymiť cigaretami a hrať playstation. Niekedy som mal chuť mu nakopať riť...Blbci ale majú šťastie, tak to jednoducho chodí. Načo sa rozčuľovať...80%. (17.09.2012)