Divadlo Svoboda

Téměř určitě bych nešel na dokumentární film do kina sám od sebe. Škola nás tam však vytáhla a ačkoliv jsem nejdřív nebyl nadšen, jelikož dokument v kině není to pravé ořechové, po skončení projekce jsem si řekl: "Ten chlap byl sakra dobrej". Přiznám se, že jsem Josefa Svobodu předtím neznal, vůbec neznal. O to víc jsem udiven, jaký génius se našel v našem malém státě a stal se světoznámým. Dokázal si vyhrát se vším a vzhledem k tomu, že byl truhlářem, tak dost věcí i vyrobit. Jednoznačně se tak zasloužil o zkvalitnění světového divadelního umění. Moc se mi líbil především nápad se zrcadlem a takovým osvětlením, které vytvoří "průchozí stěnu". Styl natáčení je... poněkud zvláštní, přesto zajímavý a dobrý. Jen bych tak často neukazoval některé nepodstatné záběry (koupání v moři, wtf?). Tak nějak i z tohoto důvodu hvězda dolů. Přesto díky za zobrazení tak geniálního člověka s někonečnou představivostí a smyslem pro detail. Svob je prostě machr. ----- "Mě bavila technika, mě bavilo všechno, mě bavilo to... rozkmitat vzduch..." (02.04.2011)

Středoškolsky investigativní vnouček v autorské roli je osou i největší vadou hry na dokument, což nebývá dobře. Naopak scénografické návrhy a autentické záběry výpovědí samotného Svobody i pamětníků jsou kladem, který ( narozdíl od formálního experimentu se Svobodovou bustou a nahozené historicko-StBácké exkurze, která přesto sama o sobě naznačuje více než mediální výstupy celého ÚSTR ) je ovšem v rámci rozsáhlého tvaru nutno vyzobávat ze se schválností namíchané směsice. (21.04.2012)

U tohoto dokumentu je velká škoda, že to nejzajímavější na něm je jeho obsah, jeho hlavní aktér. Rozhovory s charismatickým Svobodou, úryvky z jeho her či fotografie se znázorněním systému dané kulisy. Jakmile ale vystoupíme z historických záznamů a přejdeme do reality, dokument začne být mírně rozpačitý. Především jeho autor Jakub Hejna, který jím diváka provází a hned na začátku vysvětlí, že je Svobodův vnuk. Už v tomto sdělení můžeme hledat zákeřnost, jež pak nahlodá celý snímek. Je osobní. Až přespříliš. (09.11.2011)

Přehledně, ze všech stran, je zvěčnělá busta Josefa Svobody podrobena zevrubnému průzkumu. Světlé i stinné stránky slavného scénografa odhaluje bez kompromisů jeho vlastní vnuk, čímž film získává na osobnějším vyznění. Film stojí za vidění nejen coby doplnění znalostí, ale i jako zajímavá studie člověka, který všemu nadřazoval vlastní práci. (07.07.2011)

Když postavíte na pódium židli, stává se součástí scénografie. Když k ní přijde herec a začne vařit večeři, uvidíte kolem židle celou kuchyň, když k ní nakráčí honosně člověk s korunou, stává se ze židle trůn. Když vidíte strhující kulisy Josefa Svobody, nikdy by vás nenapadlo, že ve světě stále velmi známý divadelní scénograf začínal jako bytový architekt a o divadle toho musel nejdříve sám hodně natudovat. Ovšem vyplatilo se a netrvalo vůbec dlouho a prkna, co znamenají svět žila nehmotnými stěnami, hedvábným větrem, pohybujícími se panely, projekcemi, hrami se světlem, zrcadly i plastickými detaily. A nic z toho nepoužívá bezvýznamně, naopak, každičký předmět plní několik funkcí, posouvá příběh dál, rozvíjí ho a dodává mu nové rozměry. Celý dokumet ovšem stojí hlavně na úspěchu a genialitě této divadelní osobnosti a slávě těch, kteří na něj vzpomínají. Kratší sestřih by mu přece jenom slušel víc a utápění se pořád v těch stejných vyprávěcích postupech mu ničí image každým záběrem... (04.07.2011)