Cesta do hlubin študákovy duše

Snímky dobové a snímky dáta staršieho niesu mi proti srsti. Práve naopak. vidím v nich základ všetkého, na čom stojí kinematografia dnešná. Ale nie všetko jest základ pevný a večný. Naivnosť sálajúca z filmu tohoto sťaby žeravé plamene, kazí príjemný dojem a otázka sa kladie, v čom to taká výnimočnosť nachádza sa? (10.02.2014)

České komédie zo školských lavíc sú unikátmi. Aj keď táto nie je pre mňa až takým skvostom ako napr. 'Marečku, ...' alebo 'Obecná škola', bavil som sa znamenite. Veľa vtipných školských brebtov a somarín, ktoré zažije každý žiak a týmto filmom si ich vždy rád pripomeniem, aj keď sa dnes na školách zabáva a vystrája trošku inak. 80%. (13.03.2008)

„Kde máte třetí díl Žlutého ďábla..?!“ Jestli se nějaký český film může po právu pyšnit přídomkem "nestárnoucí", tak tento. Ladně proplujte Fričovou ponorkou plnou humoru studentskou i profesorskou duší a nostalgicky zavzpomínejte na časy, kdy se ještě na místo komedií točily veselohry.. Šejk Peterka R.A.Strejky je nedostižný. (28.06.2009)

Odborná přírodopisná studie, jak s ironií sobě vlastní charakterizoval ve svých humoristických povídkách profesor Jaroslav Žák prostředí středoškolského gymnázia, je vlastně něco jako terminus technicus. Postřehy z každodenní praxe jsou s hravou lehkostí zanášeny do pomyslného zápisníku, z něhož potom vystupují nesmrtelní hrdinové ze školních škamen a profesorských stupínků, aby i dnes, po více jak sedmdesáti letech, připomněli svým následovníkům jejich chyby, slabůstky, alotria i absurditu některých situací. Popularita Žákovy osobnosti rozhodně nebyla malá a neomezovala se pouze na studentský humor, kterým se Žák proslavil především u široké čtenářské veřejnosti. Jeho upřímný zájem o film jej záhy přivedl do blízkosti režiséra Martina Friče, s nímž navázal úspěšnou spolupráci i blízké osobní přátelství. V Cestě do hlubin ustoupil volně poskládaný kaleidoskop studentských šprýmů dramatické linii nesmělého profesora přírodopisu v neodolatelné interpretaci Jindřicha Plachty, jehož dosud neuskutečněná zkouška znalostí se stane vhodnou záminkou ke společnému usmíření mezi oběma tábory. Nekomplikovanost a jakési naivní "neherectví", s jakým Plachta rozehrává jeden ze svých neopakovatelných koncertů, nabývá na vážnosti zejména v souladu s typickým klaunstvím mladších, zejména Ladislava Peška a Richarda A. Strejky, získávajících zaslouženou pozornost zase v jiném směru. Střet hereckých generací na pomyslném kolbišti do svého středu pak také přivádí Rudolfa Hrušínského, tehdy teprve devatenáctiletého benjamínka, Miloše Nedbala v roli sarkastického francouzštináře, Ference Futuristu, který zas a znova na minimálním prostoru přesvědčuje o svém mimořádném klaunství a mnohé další. Škola a školní prostředí, téma známé všem bez rozdílu věku, patří k těm okamžikům lidského života, k nimž se budeme neustále vracet a vzpomínat na ně s určitou nostalgií, ale také s patřičnou hrdostí jako na léta vlastního zrání. A také na léta bezstarostné zábavy, drzých odpovědí a ještě drzejších poťouchlostí schystaných jako náležitá pomsta jemné učitelské diktatuře. Mazánku, pročpak zde okouníte? – Prosím, pane profesore, já nemám slečnu. – Tričko jste neměl vyprané, trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku? Jděte tančit valčík! – Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku. – To vás neomlouvá, chopte se slečny a nastupte! (04.10.2008)

Narozdíl od Školy má tento snímek i výrazně sociální náboj nejen v osudech Matulky, který se bojí na zkoušku (protože přirozeně nemá ještě všechno prostudováno ;-) ale hlavně v hudebně nadaném studentovi v podání Rudolfa Hrušínského, jenž odejde z domova jen kvůli své milované hudbě. Nezapomenutelné jsou scény se čtením pod lavicí a František Kreuzmann nemá tak zápornou roli...je tady docela sympatický :-) (20.05.2003)