Hvězda zvaná Pelyněk

Jakékoliv filmy, které se odehrávají v době první světové války a mají patřičnou výpravu si vždy najdou cestu k mému zalíbení se do nich. Obvzláště to platí o českých filmech. Dramatický příběh odehrávající se v poslední rok války k nim patří. Film vypráví o jedné vzpouře českých vojáků, která se nakonec nesetkala s úspěchem. (06.03.2008)

Je povzbuzující číst pozitivní soudy o filmu, který si to nepochybně zaslouží. (Pro pořádek věci dodávám, že českých vojenských vzpour za první světové války bylo více (boka Kotorská); nejvýraznějšími a asi i nejslavnějšími z nich byly ještě na počátku Velké války - tak je také zejména v americkém prostředí i dnes nazývána - dva přechody českých pluků přes frontu včetně plukovních hudeb.) Zdá se, že první světová válka byl idylický konflikt; ve skutečnosti ztráty byly relativně větší, ekonomika méně výkonná, poprvé vůbec byly nasazeny zbraně hromadného ničení (bojové plyny) a týl byl ohrožen doslova na biologickém životě. Fakt, že druhá světová válka, která následovala po krátkém meziobdobí kulhavého míru, byla ještě horší a krvavější, na věci nic nemění. Zoufalství česklých vojáků bojujících za věc dynastie, kterou pohrdali, proti národním emancipačním zájmům, jež vyznávali, za tíživé hmotné situace, která se jich osobně dotýkala, sytých války z mnoha měsíců ruského zajetí, bylo nepředstírané. Atmosféra, zachycená ve filmu, je autentická a plně zrcadlí vzpomínky tehdy již houfně vymírajících pamětníků krvavého konfliktu. Snahy tehdejšího režimu přisvojovat si výsledky sociálních vření let 1917-1918 nepochybně silně spoluovlivněných ruskou bolševickou (listopad 1917) i předcházející demokratickou (březen 1917) revolucí, vyzněly i díky scénáristovi Janu Procházkovi hluše (o Fričovi, prapraprasynovci známého bouřliváka-revolucionáře Josefa Václava Friče, v tomto případě netřeba pochybovat vůbec). Silné umělecké dílo dokazuje, že i události, které se v minulosti staly zajatci režimistických frází, mohou být a jsou vydatným pramenem pro filmovou invenci a silný příběh. Jmenovat galerii skvělých hereckých výkonů nemá smysl, byl by to sice menší, ale velmi vydatný slovníkový výčet. Opakovaně musím opakovat, že nerozumím důvodu, který zabránil převodu tohoto mimořádného díla do digitální podoby na DVD nosičích. (27.01.2008)

Z Fričovy pozdní tvorby patří PELYNĚK minimálně k těm titulům, které mají svůj význam v rámci širší reflexe historických témat v domácím hraném filmu. A budeme-li konkrétní, poslední léta první světové války rozhodně nepatřila na plátnech k zvlášť frekventovaným úsekům čili už jen z tohoto důvodu je nutné ocenit jakoukoli snahu. Sólový dramatický part je tu ponechán Jiřině Bohdalové, která se v postavě vinárenské rajdy pokouší spojit tragédii s komedií, což jí ostatně šlo vždy nejlépe. Zajímavost: Hašlerovu písničku Když jsme byli v Itálii zpíval poprvé Vlasta Burian v jiném Fričově filmu, adaptaci Herrmannova románu U snědeného krámu. (07.04.2011)

„My jsme si i ty blanické rytíře vymysleli, abychom pro svoji svobodu nemuseli sami nic udělat.“ Až do teď jsem měl tento film spojený s ukázkou, v níž rozjásaná Jiřinka Bohdalova zpívá, jak na nějaké estrádě, píseň „Když jsme byli v Itálii“. Po shlédnutí celého filmu však musím říct, že jde o velmi zajímavý mix „sladkého s hořkým“. I v samotném závěru Tonka v jednom okamžiku zvesela zpívá „Točte se pardálové, točte se zvesela“, aby se mžiku její výraz v tváři zcela změnil, když jen nevěřícně říká „to snad není možné“. Té rozjásané vojenské (často pochodové) hudby mi tedy ve filmu místy přišlo až zbytečně moc, přičemž třeba v samotném závěru, když začne hrát ještě ve chvíli, kdy je chudák Tonka na poli konfrontována s výstřely popravčí čety, to působí trošku jako „pěst na oko“. Ale asi to byl autorský záměr. Ve filmu podle skutečné události každopádně zaznívají i poměrně hodně zajímavé myšlenky včetně třeba citací ze Zjevení Janova z úst Radoslava Brzobohatého. Jeho postava kaprála, muže jež se už bojí jen toho, aby “lidi nepřestali být lidmi,“ patří mezi ty nejvýraznější z celého filmu. Ale i R.Deyl ml. coby bývalý cirkusový artista Franta Noha je místy vysloveně roztomilý. V kombinaci se samotnou Jiřinkou, pro kterou tahle role bezpochyby znamenala zásadní zlom v její kariéře, nelze než hodnotit tento film (minimálně) čtyřmi hvězdičkami. (10.05.2021)

Tenhle film je nejen historickou rekonstrukcí Rumburské vzpoury, ale vypovídá i o české povaze, jak o tom ve vlaku těsně před porážkou vzpoury hovoří František Noha (skvělý Rudolf Deyl ml.). Kdyby tak tušil, že jeho slova budou platná i takřka po stu letech... Samotná vzpoura vzešla od propuštěných zajatců, kteří v Rusku poznali sílu Velkého října a kteří snili o tom, že i naše osvobození z rakouských pout přinese novou společnost oproštěnou od sociální bídy a útlaku. Tenkrát se netočily fikce, ale vycházelo se z archivních zdrojů, takže lze věřit věrnosti vyprávění. Snad zpěvačka a prostitutka Tonka (Jiřina Bohdalová v jedné z životních rolí) byla vpuštěna do příběhu, ale zcela záměrně - aby ukázala nesmyslnost válečného tažení, když by bylo tak krásné radovat se z běžného života; aby ukázala, jak válka ničivě působí i u civilního obyvatelstva... Nádherný, i když smutný film, mistrně zpracovaný Martinem Fričem se spoustou výborných herců. (30.10.2014)