Réžia:
Claude BerriScenár:
Gérard BrachKamera:
Bruno NuyttenHudba:
Jean-Claude PetitHrajú:
Yves Montand, Daniel Auteuil, Emmanuelle Béart, Hippolyte Girardot, Margarita Lozano, Ticky Holgado, Elisabeth Depardieu, Jean Bouchaud, Roger Souza (viac)Obsahy(1)
Deset let po tragické smrti Jeana se život v malé vesničce ve francouzské Provence ustálil, má poklidný rytmus a působí idylicky.Farmář César pěstuje květiny a zavlažuje svůj pozemek vodou z pramene, který tenkrát tak nečestně získal. Je bezdětný, a tak domlouvá svému synovci, aby si našel nevěstu. Mladík se jednoho dne v horách zamiluje do tančící Manon, dcery zesnulého Jeana. Zamiluje se, ale netuší, že Manon jako malá viděla, kdo za smrtí jejího otce stál, a že se nyní rozhodla vrahům pomstít... (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (144)
Mohlo by se zdát, že po prvním dílu jsou již karty jasně rozdány. Jenže ten zdánlivě omezený César se svým synovcem zde působí od začátku v podstatě sympaticky, jako ti, co si zbyli sami pro sebe a začátek nesoucí v duchu milostného opojení je velmi svěží. Pak na oslavě učitelových narozenin jsem zase v Césarovi viděl toho lakotného pokrytce, ale záhy mě následujícím dějím dojal prakticky stejně jako nebohý hrbáč Jean...A teď už radši končím, abych nevyzradil závěrečné odhalení, které z tohoto dělá hodně velký příbeh...S pointou, ke které prostě není co dodat. Každopádně mě náladami po romantično, pomstu, otázky o kolektivní vině a především závěrečnou katarzí pokračování strhlo ještě více než první díl. Velkou poklonu bych také vysekl Yvesu Montandovi, který všechny polohy své postavy (po nechutné pokrytectví, až jistou stařecnou moudrost a dojemné prozření) dokázal vystihnout dokonale, charismatisticky a to často s minimálními výrazovými prostředky. Snad díky panu Montandovi a závěrečné pointě si dovolím dát plný počet hvězd. ()
Technicky a atmosférou táto časť prakticky kopíruje prvý diel, príbeh sa síce posunul niekde inde, ale podstata je rovnaká. Výborne napísané charaktery postáv, atmosféra jednoduchého vidieckeho života a jednoduchých ľudí ma pohltila, všetko je neskutočne prirodzené, prosté a je potešenie sa na to pozerať. Umiernená réžia zvažuje každý záber, ktoré však dávajú filmu niekedy viac zmyslu, než samotné dialógy. Záver tohto dvojdielneho filmu ma navyše doslova dostal, nečakal som tak úderné zakončenie. 80%. ()
Po vynikajícím prvním díle druhý díl celkem zklamal. Resp. pro vás asi zklamáním nebude, a to za předpokladu, že vám postačí sdostatek záběrů na Manon, kterak s kozičkami skotačí po horách. Hrozí však rychlé vypěstování averze vůči zvonění jejich zvonečků a neustálého mečení, táhnoucího se celým filmem. Celý film se v podstatě nic neděje, akorát se jednou voda zastaví a pak zase pustí. Toť vše. Úplný závěr film dost zvedá, ale holt víc než na tři to nevytáhne... 60% ()
Madona ve skalách s kozím stádečkem v pokračování, nad kterým se vznáší hrbáčův duch a karafiátová vůně neupřímnosti. Proti Jeanovi je více zdůrazněn prostor, samotné Manon by slušelo ubrat trochu salonní učesanosti, trochu moc (i to minimum) z dramatu je svěřeno smyčcům, význam vědy pro praxi je ovšem nastíněn názorně. Co všechno osud a sousedé nenaloží na bedra nebohých mul ! I přes zbytečně rušivou dívčinu doslovnost hodnotím s gradací příběhu blízko 4* ()
I v tomto filmovém druhém dílu podle Pagnolovy Živé vody hrají všichni hlavní představitelé jako o život. Přesto mi tam výkon Gérarda Depardieu coby hrbáče Jeana z prvního filmu hodně chyběl. To je snad jeho životní role. Brala bych i nějaký ten flashback, předloha nepředloha. A jestliže tady někteří přispěvatelé přirovnávají celkové vyústění zápletky Pagnolova díla k telenovele, možná si neuvědomují, že jsou to právě telenovely, které využívají zápletek velkých románů, upravují je ad absurdum a tím celkově tato původní díla degradují. ()
Galéria (34)
Fotka © Radiotelevisione Italiana
Zaujímavosti (4)
- Aby režisér Claude Berri motivoval Emmanuelle Béart k natočení scény, kde se koupe nahá, sám se svlékl a zaplaval si v řece. (ČSFD)
- Když Manon (Emmanuelle Béart) přijde na hřbitov (v čase cca 8:15), tak jeden z náhrobků spadne, jako kdyby tam byl jen postavený bez ukotvení. (Puxina)
- Příběh byl původně vyprávěn ve stejnojmenném filmu z roku 1952, který napsal a režíroval Marcel Pagnol. Jeho počáteční stopáž přesahovala čtyři hodiny a studio ho drasticky zkrátilo. Zklamaný Pagnol předělal svůj scénář do dvou románů, na jejichž kopie o několik let později narazil Claude Berri v hotelovém pokoji. Příběh se mu líbil a rozhodl se jej adaptovat do dvou filmů. (ČSFD)
Reklama