Bláznivý Petríček

Je jistě třeba uznat, že jenom výjímečný režisér si může dovolit natočit dvouhodinový film skoro bez děje nebo jen s volnou návazností (skoro jako ve snu) mezi jednotlivými událostmi - podobně nespoutaně plynou často i dialogy. Belmondo a Karina v něm zpívají, tančí, pronáší hlubokomylsné poeticky a filozoficky laděné fráze, plácají se v absurdní situaci, do které se dostali vlastním rozhodntím… Každý vážnější divák jistě snese trochu odklon od formy, i trochu toho "proudu vědomí", pokud to dodá filmu na sdělení, nemůžu ale říct, že by mi tento film něco obzvlášť říkal. Třeba měl víc co říct lidem ve své době, pro mě až tak zajímavý není, určitě ne v porovnání s jinými Godadovými filmy. Přeso je to dílko, které nepustíte jen tak zhlavy, takže Godard tady určitých ambivcí nepochybně dosáhl; vtip a hravost se v něm nezapře. (18.04.2016)

Film, po jehož zhlédnutí se Chantal Akerman rozhodla být režisérkou. Můj čtvrtý (a zatím nejlepší) Godard. Už se docela známe. „Ještě že nemám rád špenát. Protože jinak bych ho jedl, ale já ho nesnáším. A s tebou to je stejné. Jenže přesně naopak.“ Kdyby Belmondo hrál ve všech filmech od Godarda, nezlobil bych se. (06.09.2014)

Ferdinand spolu s Marianne se dají na společný úprk nejen před svými dosavadními životy, ale taky před pronásledovateli, navíc je Ferdinand v domnění, že Marianne je mafiánova sestra, jak mu namluví, ve skutečnosti se jedná ale o jeho milenku. Zajímavý, až na to, že se celym filmem táhnou bezúčelný literární úryvky a dokonce i velice otravnej zpěv hlavní hrdinky. Navíc je tu absurdita, která doprovází např. shánění financí pomocí jejich hereckého umu, jímž baví náhodný kolemjdoucí, s převleky, na který opravdu netušim, kde vzali prachy. Godardovy výtvory jsou zkrátka naprosto mimo. Ovšem tohle nebylo zas až tak strašný, jako třeba jeho Zachraň si, kdo můžeš (život), nebo Pěstuj si pravačku... (27.06.2009)

Godard nedávno oslavil osmdesátiny, tak jsem se rozhodl, že si dám některý z filmů tohoto slavného rejži. Volba padla na Bláznivého Petříčka a bylo to opravdu štastné rozhodnutí. Po otřesném Alphaville si u mě Jean-Luc notně spravil renomé. Smysluplný příběh nehledejte, tento film je však navzdory intelektuálním úvahám o smyslu života velice hravý a zábavný. Velkou měrou se o to zasluhuje výtečný Belmondo, kamera a množství hudby. Nejvíce mě však dostala scéna s týpkem, který stále slyší melodii a samozřejmě konec :) Nakonec z toho vychází asi nejlepší film nouvelle vague, jaký jsem dosud viděl. (06.12.2010)

Film, který nevypráví o životě lidí, ale o životě. Příběh muže a ženy na cestě za štěstím v intelektuálním hávu novovlné Francie. Godardovy myšlenky tradičně proudí mnoha kanály, nejlépe sočasně. Skrze obraz, dialogy postav, vnitřními monology i dialogy, skrze slova v deníku, právě vznikajícího románu o životě. Napsat o životě román je totiž jedinou cestou k pochopení beznadějnosti života. (22.04.2012)