Země česká, domov Tvůj!

Jak zkazit zajímavý nápad snadno a rychle. No, na tomhle nápadu se toho dá zkazit docela dost, ale Zika to teda zkazil hodně. Nejhorší na tom všem je, že nějaký nápad pospojování dnů z pohledů mnoha lidí z ČR je tu vlastně druhořadý. Ve skutečnosti to všechno je jen nástroj pro režisérovo sebeukájení nad svým dílem. Snaží se z toho udělat nějakou velkou dokumentární esej o Česku, přitom je to hrozně prázdné. A nejhorší na tom je, že se to snaží působit, jako by to byl jeden den, přitom je tam naprosto znatelné, že to jeden den fakt není. Nakonec je z toho taková koláž rozhovorů z vlaku, záběrů dětí, záběrů sportování a záběrů na jiné aktivity. Do toho je přidaná hudba, která v tom působí naprosto směšně a v druhé polovině se to zlomí v nikam nevedoucí žvanění o Česku, ale o různých tématech. Navíc to ani člověka nebaví a působí to strašně roztříštěně. Zase Zikovi musím jednu věc nechat - dostal nápad, díky kterým nahnal lidi do kina, aby se viděli ve filmu na velkém plátně, jak točí svoje děcka. Ale jak vidím, moc mu to nepomohlo. Když ten film shrnu celkově, je to neskutečně zmršený nápad. 1* (09.04.2019)

Ufff... Občas se nevyhnu setkání s dílem (spíš „dílem“), které mě přiměje k zamyšlení: Neměl bych přehodnotit svůj léty zažitý názor, že dobře myšlené ambiciozní neumětelství, jehož výsledkem je nechtěné myšlenkové skoroprázdno, si přece jen zaslouží nepatrně větší shovívavost než nepokrytě komerční sračka, jejíž jediné plus spočívá v tom, že si na nic nehraje? Země česká mě vyloženě nabádá, že bych přehodnocovat asi měl... Ale k věci: Explikace, která vychází z myšlenek Pavla Kosatíka, je prezentována polopatickou formou typickou pro zpravodajství původně komerčních, dnes už stále častěji i veřejnoprávních televizí: výrok, který vidíme před sebou ve vizuální (psané) podobě, zároveň i slyšíme v podobě zvukové (hlas spíkra) - jinými slovy, jsme krmeni duplicitou, která předem počítá s divákem-blbcem. V tomto konkrétním případě by mohl kontrast mezi intelektuální kvalitou obsahu a stupiditou formy působit dráždivě a dokonce i stimulovat divákovu zvědovost. Veškerá očekávání jsou ale postupně zklamávána. Volba prvního z rádoby jednotících prvků filmu, kterým je různými lidmi různě prožitý den 11. 5. 2012, působí naprosto uměle. Kdyby se jednalo o třicátého druhého dne třináctého měsíce roku tři tisíce nevímkolik, bylo by to úplně jedno. Druhý (důležitější) prvek, téma subjektivního pociťování češství, zůstává na povrchu nejen ve smyslu odpovědí (o ty ani tolik nestojím), ale i ve smyslu inspirativnosti nahozených otázek, které by měly diváka přimět k zamyšlení (o to bych stál, ale nedočkal jsem se). A tak ta jedna sotva blikající hvězdička je za odvahu vsunout do závěrečné pasáže filmu záběr s Vandou Hybnerovou, jejíž věta přesně vystihne úroveň výsledku: „Jediný, co má z tohohle záznamu smysl, je ten strom.“ (Opakující se záběr stromu, snad lípy, a tudíž symbolu českých kořenů, je výtvarně opravdu hezký - ale osamocený jako sám strom.) Velkou (i když opět asi nezamýšlenou) charakterizační hodnotu má i výrok chlapce, který se objeví krátce po Vandě a s jakoby postmodernistickým nadhledem pronese, „čekáte od tohoto záznamu nějakou pointu?“, a to s důsledně lopaťáckou fonetickou výslovností cizího slova „pointa“. Chlapec se prostě snaží budit dojem intelektuála a blýsknout se cizím slovem, které přitom neumí ani správně vyslovit - a v podobné pozici se ocitá celý film. Kouzlo nechtěného někdy opravdu funguje... (25.11.2012)

Vzhledem k tomu, že mám dokumentární filmy rád, těšil jsem se, až budu moct zhlédnout výsledek tohoto smělého projektu. Z úvodních titulků jsem se dozvěděl, že se do realizace projektu svými příspěvky zapojilo více než 500 lidí. Je to vzhledem k počtu obyvatel (asi 10,5 mil.) žalostně málo. Ale budiž, ne každý má chuť se podílet na kdečem. Pochopitelně, že jsem oněch 500 půlhodinových příspěvků neviděl, ale co z nich udělali tvůrci filmu na čele s režisérem Adolfem Zikou je děs a běs. Nesourodý ošklivý slepenec podmalovaný místy nesnesitelným hudebním doprovodem. Za velmi omezující pro natáčení považuji podmínku, že ve filmu nesmí být skrytá reklama. To abych při snídani zakrýval názvy výrobků, cestou po ulici, abych nezabíral názvy obchodů, dbal na to, aby se v záběru neobjevil billboard ... Vždyť právě tyto věci dokumentují, s čím se v České republice setkáváme a co nás obklopuje. Jinými slovy jsou to věci, které by na záběrech naopak měly být! Jako nespravedlivé mi připadá skutečnost, že autoři, jejichž záběry byly ve výsledném díle použity nedostanou žádnou odměnu. Přičemž pochybuji, že i režisér pracoval zadarmo. Navrhuji, i když si myslím, že se tak nikdy nestane, aby Česká televize odvysílala alespoň ty kvalitativně nejlepší a obsahově nejzajímavější příspěvky tak, jak je lidi natočili. Kdyby se jich mělo odvysílat jen 365, byla by to půlhodinka každý den. (18.11.2012)

Nápad na to, že se tak trochu dobrovolně a dohromady spojí hned několik Čechů a řekne svůj názor na politiku, poví všem v této naší malé zemičce co snídá a co večeří a podobně - by mohl být zajímavý. Jsem milovník podobných dokumentů, kde lidé rozumně říkají své názory, ale to, co by z těchto úmorně nudných 90ti minut dalo dohromady smysluplných pár vět by nevystačilo ani na polovinu stopáže. Zajímalo by mě, co si lidé myslí - to ano. Rozhodně by to nebylo nic veskrze pozitivního (viz. politika, demo-demokracie a pod..), jenže bylo by to něco, na co se dá dívat. Místo toho jsem sledovala čtvero ročních období na jednom jediném stromu, většinu intelektuálů toho typu, které bych nejraději na potkání trefila mezi oči a nebo známé tváře - ať chvalně či nechvalně. Projekt Země česká, domov Tvůj! je podle mě tedy nevydařená sonda do hlubin české bohatší intelektuálnější vrstvy, která se bůhví jak dozvěděla, že se něco takového točí. Mě osobně se to k uším nedoneslo. A to je dobře, protože jak by to totiž vypadalo jinak, kdyby tam nenastříhali materiál jen z lidí, kteří si myslí, jak jsou hrozně chytří. (28.04.2014)

Och, toto nevyšlo. Vážně. Tedy ne že bych to nesledoval celkem se zájmem, ale nakonec jsem se stejně neubránil zklamání. A to hlavně proto, že mi tenhle počin přijde v podstatě nicneříkající, nevidím tam prostě žádnou výpovědní hodnotu, která by to nějak ozvláštňovala nebo dokonce ospravedlnila jeho samotný vznik. (Za sebe nemám problém prohlásit, že už samotný nápad sbírat videa od běžných lidí mě nijak neoslovuje, od dokumentárních filmů očekávám v první řadě osobní výpověď tvůrce, a u podobného dílka Život v jednom dni jsem osobně umíral nudou). Vždyť se z toho nedá skoro nic odnést, je to jen chaotický spletenec záběrů obyčejných lidí, kteří sem tam pronáší bez většího rozmyslu banální plky o češství, které jim jako první přišly na jazyk. Kromě zopakování některých notoricky ustálených stereotypů o české povaze typu "Češi pořád jen nadávají" jsem se zde nedozvěděl nic nového a s tím se nemohu smířit, nota bene při vědomí, jak jsem byl nedávno v kině ohromen posledním dokumentem Olgy Špátové Největší přání, který Zikův nemastný neslaný výtvor strčí hravě do kapsy, a vřele ho doporučuji všem, kteří se skutečně chtějí něco dozvědět o Češích. Slabé tři hvězdy. (17.11.2012)